Je možné mít zmatené smysly - slyšet, vidět, cítit věci, které nejsou, neexistují. Třeba když se nám zdají sny, může to občas vypadat, že to ve skutečnosti sny tak úplně nejsou a zjistíme to, až když se probudíme. Nebo večer jdeme parkem a temný stín vypadá jako člověk. Nebo slyšíme zvuk, ale nevíme, odkud pochází.
Ale jde taky pocítit zmatení smyslu. To je trochu něco jiného. Mě se to stalo takhle: Nejdřív jsem neuměl mluvit ani číst. Pak jsem to s pomocí spousty lidí naučil (asi už nezapomenu, jak mě táta učil spojovat písmenka tak, aby výsledkem bylo slovo a já jenom nehláskoval - na, na na, ne n a n a n a). Když už jsem teda uměl i psát i číst, tak mě to dostalo. Od té doby mi to v hlavě jede - povídám si pro sebe a můžu o tom i psát. To je paráda. Věci, kterýma se zabývám můžou jiní lidé číst. To je přece super.
Ano i ne.
Já jsem asi byl moc hloupej nebo slabej na to, abych si hned ve třetí třídě ten pocit pojmenoval, čelil mu a zařídil se podle něj. Tenkrát jsem to totiž začal cítit velmi silně - nemá to smysl, všechno to, co po mě budou lidi chtít, abych se naučil, abych si osvojil, abych ovládal ... všechno to jsou věci, na kterých samo o sobě nezáleží. Věděl jsem, že jde o něco jiného. Tušil jsem, že máme mnohem důležitější věci ke studiu než jsou vyjmenovaná slova, díla českých básníků, posloupnosti, chemické vzorce, anglická slovíčka. Tak nějak jsem chápal, že to všechno je důležité, aby věci kolem nás bylo možné pojmenovat, ale přišlo mi, že tomu všemu něco chybí.
No a tenhle pocit mě i dneska občas zachvátí.
Prostě jsem si zvykl na možnost, která se mi předkládala - že v jazyce, nebo jiném symbolickém systému, může být ukryta pravda, skutečnost. Že studiem je možné dosáhnout stavu, kdy rozumově chápeme, co se kolem děje a toto porozumění je přesné. A to je jedna z podob zmatení smyslu.
Považoval jsem velmi omezený nástroj komunikace (jazyk) a poznávání (rozum) za to nejlepší, co jako lidi máme k dispozici a od užívání těchto nástrojů jsem si sliboval štěstí a svobodu.
A ono to nefungovalo.
Až mnohem později, v létě před státnicema (2013), jsem studoval a popisoval stohy papíru. Všude písmena, obrázky, seznamy, útržky a já to skládal za nocí po podlaze a snažil se dosáhnout vhledu do problematiky.
Co se nestalo - nevhodnost řeči a myšlení pro zachycení celku skutečnosti se mi vyjevila. Bylo to zdrcující, měl jsem totiž dojem, že se už nemohu spolehnout vůbec na nic, když moji milovanou řeč najednou vidím přesně takovou, jaká je! Čil jsem tu hlubokou prázdnotu mezi slovy. Ty mezery mezi znaky a prodlevu mezi tím, co například slyšíme a následně myslíme. Ten celý prostor možností - kdy v jednom okamžiku setkává se kód v knize s dešifrovacím zařízením v hlavě čtenářů (a čtenářek, jistě). A pomysleme na toto - v našich myslích probíhá také takový rozhovor a my ho vedeme sami se sebou. Alespoň já se tedy při něčem takovém přistihuji.
Implikuje to něco?
únor 2016
Až mnohem později, v létě před státnicema (2013), jsem studoval a popisoval stohy papíru. Všude písmena, obrázky, seznamy, útržky a já to skládal za nocí po podlaze a snažil se dosáhnout vhledu do problematiky.
Co se nestalo - nevhodnost řeči a myšlení pro zachycení celku skutečnosti se mi vyjevila. Bylo to zdrcující, měl jsem totiž dojem, že se už nemohu spolehnout vůbec na nic, když moji milovanou řeč najednou vidím přesně takovou, jaká je! Čil jsem tu hlubokou prázdnotu mezi slovy. Ty mezery mezi znaky a prodlevu mezi tím, co například slyšíme a následně myslíme. Ten celý prostor možností - kdy v jednom okamžiku setkává se kód v knize s dešifrovacím zařízením v hlavě čtenářů (a čtenářek, jistě). A pomysleme na toto - v našich myslích probíhá také takový rozhovor a my ho vedeme sami se sebou. Alespoň já se tedy při něčem takovém přistihuji.
Implikuje to něco?
únor 2016