Byl jsem na omylu

Byl jsem na omylu, že já jsem, že je někdo, kdo ztrácí nebo získává a před obrazovkou počítače zase málem bych tuhle předem prohranou hru hrál. A tak jenom nad nedokonalým textem do hloubky klamu klesal.

Srpen 2016

Útočiště

Nespočineš do chvíle kdy všechen pohyb zastaví se a celý svět (popela) roznese vítr
snad už sněží z mých křídel a v tom šumu osamění na pozadí přejedeného večera bez hnutí hledí zamrzlá řeka na hlupáky kdo pro ledová srdce horké ruce natahují

Nespočineš do chvíle kdy všechny obrazy zmizí a ze světa zůstane jen vzpomínka na dotyk barev blednoucí po zhasnutí
bílá krev úzkostí v peřinách na střechách domů napadne přes noc čekání na léto

A ty nespočineš dokud bude čas nesen dozvukem pohnutí citu až na samotný okraj
nikam k hranici ticha a tam konečně
odlomí se zprudka s něhou jarního mrazu budoucnost v poupatech zakletá
21.2.2017

Jsem bohatej

Jsem bohatej.
Mám hlas!
A můžu zpívat!
Noty na buben
maluju
černá bílá
můžu na rukou stát
kolem se dívat

Kdybych se nenarodil

Kdybych se nenarodil,
co všechno by se mohlo stát
byl bych nic, co neví snad.

Ticho a prázdno
je nikde mezi hvězdami a tam u potoka
já seděl bych rád

Kapka

Buď tichý, udělej místo, ustup zpět, oceán kapku pohltí, ta sama mizí a přitom její je svět.
léto 2015

Hledá

Když hledám smysl, měl by ho najít a ne od někoho/něčeho dostat. Je to tak?

Vltavská

Tramvajová zastávka Vltavská, má zářivky pod střechou. Jsou opředené pavučinami. A večer, když svítí se, stovky okřídlených tvorů končí zamotány v nich.

Oscilující

Cejtím se fakt divně
břicho mě bolí strachy
čelist tuhne vzpomínkou
na všechny minulý krachy

Retrospektiva II

V minulé (Vánoční) várce příspěvků byly texty, které už jsem dříve přepsal do počítače. Teď se dostávám k dalším. Nacházel jsem je různě po sešitech, zápisnících, diářích a na volných listech papíru. To všechno různě zastrkané a schované. Z části jsem to uklidil přede mnou ... a z části před tímhle blogem, kam jsem ale hned věděl, že ty věci patří. Jen jsem je nedokázal publikovat. Nejčastěji mi bránil strach, stud a pocit, že to není dost dobré.
Dneska, jak doufám, se mezi mnou a těmi texty vytvořil odstup a jejich nedokonalost není nedokonalost moje. Tuhle představu se mi podařilo opustit.  Těch pár řádků dokresluje další část "mého cestování".

Páje

Podzim byl krátký
zima zatím žádná
nový rok zdá se vratký
jaká budou jarní rána?
leden 2016

Síla

Obvykle si přejeme všechno nejlepší (při různých příležitostech).
V pátek minulý týden jsem se stavil u babičky a věda, že budu na Nový rok mimo telefon, rovnou jsme si popřáli. Říkám, babi, moment, chci ti skutečně popřát. Takže jsem - po chvíli hledání - krom typického všechno nejlepší ještě doplnil "a sílu na to ostatní". Babička měla radost, já taky, přání se povedlo.

Přišel Nový rok a mě došlo, že ta síla (možná nevhodný, jistě nedefinovaný, efemérní termín, vím o tom) je důležitější než to přání nejlepších věcí a událostí.

Na okolnostech až tolik nesejde - pořád se mění a jsou duté. Takže je svým způsobem jedno, zda je bereme jako pozitivní nebo negativní. Jistě, přání dobrých věcí je hodnotné - určitě hodnotnější než přání špatných věcí. Dokáže ale takové přání zamezit tomu, že se špatné/dobré věci budou dít? Že nastanou určité okolnosti?
Bylo by to jako kdyby na moři byly na přání z vln jen hřebeny a žádná úžlabí.
Kéž na tvém moři jsou jen hřebeny vln!
Moment! Co to říkáš?

Ještě jednou:
Sílu mě, vám i všem - abychom věděli, že dokud jsou vlny, jsou i úžlabí a hřebeny.

Odhodlání

Vylezl jsem na balkón, že si dám cigáro. Něco se mi podařilo dokončit. Jestli jsem dopsal diplomku nebo konečně pochopil něco o poststrukturalistickém feministickém myšlení, to už si teď nevzpomínám. Ale něco v těch intencích to bylo; léto 2013.

Tam a zpět

Tenhle blog se jmenuje Tam a zpět a pět (už šest?) let jsem ho plnil příspěvky.
Dneska (a v několika dalších postech) bych se rád vrátil na začátek a zamyslel se nad tím, proč jsem s psaním vůbec začínal a v jaké formě by mělo dál pokračovat.

Zmatení smyslu

Je možné mít zmatené smysly - slyšet, vidět, cítit věci, které nejsou, neexistují. Třeba když se nám zdají sny, může to občas vypadat, že to ve skutečnosti sny tak úplně nejsou a zjistíme to, až když se probudíme. Nebo večer jdeme parkem a temný stín vypadá jako člověk. Nebo slyšíme zvuk, ale nevíme, odkud pochází.

Ale jde taky pocítit zmatení smyslu. To je trochu něco jiného. Mě se to stalo takhle: Nejdřív jsem neuměl mluvit ani číst. Pak jsem to s pomocí spousty lidí naučil (asi už nezapomenu, jak mě táta učil spojovat písmenka tak, aby výsledkem bylo slovo a já jenom nehláskoval - na, na na, ne n a n a n a). Když už jsem teda uměl i psát i číst, tak mě to dostalo. Od té doby mi to v hlavě jede - povídám si pro sebe a můžu o tom i psát. To je paráda. Věci, kterýma se zabývám můžou jiní lidé číst. To je přece super.

Ano i ne.

Já jsem asi byl moc hloupej nebo slabej na to, abych si hned ve třetí třídě ten pocit pojmenoval, čelil mu a zařídil se podle něj. Tenkrát jsem to totiž začal cítit velmi silně - nemá to smysl, všechno to, co po mě budou lidi chtít, abych se naučil, abych si osvojil, abych ovládal ... všechno to jsou věci, na kterých samo o sobě nezáleží. Věděl jsem, že jde o něco jiného. Tušil jsem, že máme mnohem důležitější věci ke studiu než jsou vyjmenovaná slova, díla českých básníků, posloupnosti, chemické vzorce, anglická slovíčka. Tak nějak jsem chápal, že to všechno je důležité, aby věci kolem nás bylo možné pojmenovat, ale přišlo mi, že tomu všemu něco chybí.

No a tenhle pocit mě i dneska občas zachvátí.

Prostě jsem si zvykl na možnost, která se mi předkládala - že v jazyce, nebo jiném symbolickém systému, může být ukryta pravda, skutečnost. Že studiem je možné dosáhnout stavu, kdy rozumově chápeme, co se kolem děje a toto porozumění je přesné. A to je jedna z podob zmatení smyslu. 

Považoval jsem velmi omezený nástroj komunikace (jazyk) a poznávání (rozum) za to nejlepší, co jako lidi máme k dispozici a od užívání těchto nástrojů jsem si sliboval štěstí a svobodu.

A ono to nefungovalo.
Až mnohem později, v létě před státnicema (2013), jsem studoval a popisoval stohy papíru. Všude písmena, obrázky, seznamy, útržky a já to skládal za nocí po podlaze a snažil se dosáhnout vhledu do problematiky.
Co se nestalo - nevhodnost řeči a myšlení pro zachycení celku skutečnosti se mi vyjevila. Bylo to zdrcující, měl jsem totiž dojem, že se už nemohu spolehnout vůbec na nic, když moji milovanou řeč najednou vidím přesně takovou, jaká je! Čil jsem tu hlubokou prázdnotu mezi slovy. Ty mezery mezi znaky a prodlevu mezi tím, co například slyšíme a následně myslíme. Ten celý prostor možností - kdy v jednom okamžiku setkává se kód v knize s dešifrovacím zařízením v hlavě čtenářů (a čtenářek, jistě). A pomysleme na toto - v našich myslích probíhá také takový rozhovor a my ho vedeme sami se sebou. Alespoň já se tedy při něčem takovém přistihuji.
Implikuje to něco?

únor 2016

Substanciální blues

Mám absťák. Je to už tak dlouho, co jsem měl volno, vypnutý telefon, žádnou odpovědnost. Je to už tak dlouho, kdy jsem myslel, že už nebudu střízlivět. Je to dávno, co jsem živil naději - všechno se překlopí a já už nespatřím ráno těmahle očima. Dávno mě odnesly vlny na moře a já tam zapomněl.

Není kam jít. Není co dělat. Není co říct. Vata došla, čím vycpat mezeru mezi mnou a tebou? Kam se schovám, kam jenom se schovám? Jednou tě spatřím a o všechno přijdu. Vždyť už teď mám tak málo - co až ani já nebudu? Mám strach, že to prostě nedám, že tady zůstanu a budu se motat od ničeho k ničemu. Cestou za tebou usnu za volantem na dálnici ve fialový mlze vířící a odkapu výlevkou ze stropu nemocničního pokoje, nebudu já ani ty a nic. Opravdu?

Všechno se to ukázalo jako nesmyslné. Dneska chci už jenom konec, vrátit pas, vstupenku, projít zdí, letět, svobodu. Ale nedokážu to. Nedokážu se vysvobodit. Možná svobodu dostanu od Ježíška? Jé! ten mě letos tak zaskočil, že jsem ještě tohle nedopsal a už je pomalu únor.

Jsem přesvědčovaný o svém sobectví - že prý myslím jenom na sebe. Ale copak je to tak? Dělám místo pro to, abych mohl zmizet. Kouzelník taky mizí z pódia. Proč mám myslet na ostatní, copak můžu někomu pomoct? Dřív nebo později se dojem stane jistotou - na horský dráze vypadne proud a zůstaneme ve vozíčcích viset hlavou dolů. Co na tom všem potom sejde?

Pomáhá mi vidět věci takové jaké jsou. Pomáhá pozornost upřená k počitkům. Je to pozornost věnovaná svědectví, které život vydává sám o sobě. Ale co na tom sejde? Nemůžu to za nikoho udělat.
Můžu tady chodit a mluvit a pomáhat a být skromný, ale pořád je to tady a tady není nic, nikde není nic. Zanech všech nadějí.

To absurdno textu, kdy najednou vidím, že jsem na konci, že jsem se jazykem někam doplachtil, a že to není ono - a není, protože nemůže být.

únor 2015

Den nezávislosti

Byl jsem nucenej se uvolnit. Musel jsem začít relaxovat. Hrozně jsem se držel zpátky a bál se uvolnění. Měl jsem za to, že by mohlo být vidět to všechno, co ve mě je a co bych třeba měl skrývat. I když sám nevím, co to je.
Takhle žít bylo hrozný.
Přitom nešlo o sdílení toho všeho s někým.
Bohatě stačí, když to uvidím já.

2.července 2016

Začátek

Čím déle se něčím zabývám, skutečně je to tak, tím menší je šance, že se doberu k něčemu zásadnímu. Však si stačí vzpomenout - všechny dobré nápady, všechna revoluční řešení - začínají nečekaným hnutím.

Potřebuji se vyrovnat se strachem z toho, že nemyšlení mi nějak ubližuje. Ha! Ale ono to tak přece je - vždyť jsem zabedněnej v představách o vlastní identitě a žiju skrze svoje vlastní představy o tom, kým jsem. Může ve mě být chvíli ticho a je to jako bych ani neexistoval a pak se něco stane, promíchá to matérii v mým nitru a kal ze dna se zvedne a hned jsem v tom zase já - se svojí agendou, minulostí, touhama a lpěním.

Je to jak návnada na dementa ve mě - stomilionkrát jsem se takhle znovu narodil - z klamu, z mylnýho přesvědčení o vlastní konceptuální existenci. To je reinkarnace. Wow!

únor 2016

Úkol

Pochopil jsem, že stojím před úkolem. Opět.

Zadání je jednoduchý a provedení taky:

1) Navázat kontakt se skutečností.

2) Pěstovat duchapřítomnost.

Tak to je lehký přece. Ruce na klávesnici, nohy na zemi, zadek na židli, napětí podél páteře, trochu zvedlý ramena, tlak hrany stolu na předloktí, napětí kolem očí, teplo pod oblečením, chlad na odhalené kůži. Už mám hotovo. Splněno.

Jo, jenže tak to není. 

A proč ne?

Protože nejde o to udělat to jednou. Jde o to pěstovat tuhle schopnost neustále.

A proč?

Protože jinak jsem v rozkladu - moje mysl je naprosto vyndaná.

A proč?

Protože je plná divností, které v nepozornosti kypí.

A proč?

Protože tak to asi už funguje - v okamžicích nepozornosti vyvstávají různé jevy a zdají se být mnou.

A proč?

To nejde, jak dlouho se budu sám sebe ptát? Moment. Sám sebe? Kdo vlastně odpovídá?

únor 2016

O svobodě II

Konat a nenést odpovědnost
to jsem si přál
Žít a jen druhé ve tmě vidět.

Sám pravdu mám
druhé neposlouchám
jsem debil
nevím na co koukám.

červenec 2015

Co jsem dělal celý den?

Testoval jsem pevnost pavučiny nadějí, která mě živí silou pro žití v tomhle světě, kde se všechno skutečné mění v sen okamžikem, kdy bych v tom snad oporu pro spočinutí nalézt chtěl.

květen 2015