Cestování a čekání

Kolikrát jsem si říkal: "Super, je konec, hotovo, šlus," a nikdy to tak nebylo.

Co je horší než nevědomý čekání?
A co je děsivější než vědomý ne-čekání - v okamžiku, kterej mu těsně předchází?

Je mi to volný. Vím, že čekám, nevím ale na co a tak můžu sedět a čekat a cokoli přijde je očekávaný.
Anebo to už není čekání?

Lidi z města: Brit

"Tys odjel pro bezín a nechal jí tam uprostřed noci s věcma a cizíma lidma? Kdybys jí tam nechal se mnou, už bys ji nenašel," s lišáckým usměvem se napil piva a potáhnul z cigarety.
"Mám Kambodžu rád. Přiletěl jsem tam, kámoš (co tam dělá v ngo) mě naložil do limuzíny. Ruce jsem si složil za hlavu, brejle na nose, like a boss," kroužil cigaretou, obláčky dýmu se mu převalovaly přes kšilt.
"Já se tam vždycky cejtil dobře, mezi lidma i na motorce," namítl jsem. Podivně se na mě zamračil.

Dál se bavíme o zkorumpovaný policii. On najednou začne mluvit nesrozumitelně: "Kluci jeli ve výrobě a distribuci drog, byli jsme u nich a najednou policie. A co udělali?" zas se mu vrátí síla do hlasu.
"Vzali si policajty stranou a viděl jsem je ukazovat na dvě z mnoha aut na parkovišti před vilou, kluci v uniformách zásahovky se jim začali s díky klanět, vzali auta a bylo to!" rozhodil nohy pod stolem a položil se do židle. Oba jsme mlčeli, ostaní zůstali u tématu a odstřihli nás.
"Měli jste velký štěstí," začal po chvíli, "projet to na motorce a v pořádku se vrátit, to není samozřejmý," rozostřeným pohledem zíral skrz lidi a na ulici, neposlouchal mě, "kdyby se vám něco stalo, nikdo si toho nevšímne!" věděl jsem, že chce říct ještě něco. On se zas tak zamračil a naklonil se ke mě.
"Jednou v noci jsem tam jel džípem z hospody, nesvítil jsem a byl hodně ožralej. Vůbec nechápu, jak jsem dokázal řídit. Odbočoval jsem bez blinkru doleva na křižovatce někde uprostřed polí a najednou mi přes kapotu přeletěli dva chlapi a motorka," mlčím, "vůbec jsem je neviděl, asi taky nesvítili. Všude byla krev, asi jsem je strašně zřidil, asi budou mrtví, nevím, ani jsem nezastavil," najednou zmlknul, lidi na nás spočinuli pohledem, úsměvy, nikdo nic neslyšel, ještě jedno pivo.

Lidi z města: Němec

"Ze Saigonu? Hmm, byl jsem tam v těch zlých časech. Chápeš, co tím myslím ..."
Potkali jsme se v Kambodži v jednom městečku na hranicích s Thajskem. Dole bylo moře a nahoře les. Podivný místo, kde se doba sotva stačila nadechnout do oranžovýho hotelu a krámku s mobilama. Bylo mi, jako bych stál nad hrobem celýho národa.

On seděl u stolu se svými šedesáti lety, francouzskými přáteli, pivem a knížkou. Mluvil anglicky na khmerskou ženu, ta se točila kolem kuchyně. Roky spolu žili a teď otevřeli restauraci, ona vařila, on zajišťoval zbytek. Nesezdaní odpadlíci. Pamatuju si jejich hádky, jak ji pak Kim utěšovala a já zas rozmlouval s ním.
Hádali se, protože on byl nemocný, věděl o tom, ale nechtěl to řešit.
O několik dnů později ale odjel za doktorem do hlavního města. Doktor mu řekl: "Ještě jedno pivo a umřeš." A on šel za kamarádama do hospody a umřel tam.

Lidi z města: Australan

V Saigonu byl prvně před deseti lety. Přiletěl za levnějším životem. Učil angličtinu v nejhorší jazykovce. Flámoval v prvním districtu. Jezdil na motorce. Zamiloval se do holky z baru. Chvíli spolu žili. Tlačila na něj. Chtěla do Austrálie. Letěli. V Austrálii nemohl najít pořádnou práci. Ona seděla doma. A pak vyskočila z okna. Letenku zpátky do Saigonu zaplatil kreditkou. Učil angličtinu v nejhorší jazykovce, flámoval v prvním districtu, jezdil na motorce, zamiloval se do holky z baru. Párkrát spolu byli na hotelu. Najednou stála s kufry před jeho dveřma. On jí nerozuměl, ona mu nerozuměla. Začalo to, skladba pro dva páry očí a tři slovníky. Jsem rozvedená, jsem tu kvůli práci, miluju tě.
Nikdy mu neřekla, proč opravdu do Saigonu přijela. Neřekla mu, že plán je nechat někoho snesitelnýho, aby se do ní zamiloval a pak jí vydržoval a že peníze posílá zpátky domů - manželovi a dvojčatům. Zároveň šetří, aby mohla "splatit dluh" (= otevřít si obchod).
Dopoledne byl v práci, ona se doma chystala na cestu dolů do delty, "na pohřeb", na týden. Zavolal jí, loučili se a najednou - skrz opar raněný zamilovanosti - probleskla intuice a řekl:"Nech mi počítač."
V pokoji mu zůstal jen počítač a lístek:"Omlouvám se."
Učil angličtinu v nejhorší jazykovce, flámoval v prvním districtu, jezdil na motorce, zamiloval se do holky z baru ... však víte.