Hội An, Huế

Stečeme z kopců do údolí a stejně jak ta řeka volně nad ránem plyneme městem. Všude je tma, žádní lidé. Centrum turismu. Duchové z hor jsou tu s náma, na dovolený asi.

Attapeu, konec

Polostín před pokojem na konci chodby, zámek cvakne a cizí chlap na mě skočí. Dveře pohladí zeď, chlap se rozplyne do svýho pachu a než rozsvítím, je mi jasný, že něco bude jinak. Co asi?
Tam, kde byl laptop je prázdno (že toho chybí víc zjistíme až později). Klid, uvolnění ... kluci na chodbě, prostitutky, majitel s rozbitým nosem (brýlema?). Jasně. Pozdě. Obejmout.
Kim jde za policajtama. Nikdo tam není, chlastaj. 5 metrů vedle, celá banda. Převrátit stůl, prohodit židli oknem a kámen vývěsním štítem, bez odezvy ... tak domů. Spát.
Dva lidi ve mě. Kouká a koná. Děkuju tomu, co vnímal. Žijeme, oni taky žijou. Děkuju za to, že jsme nerozjeli nějakou kovbojku. Kluci v hotelu! Chceš se prát? Je mi to jedno, všecko je mi jedno, všecko. Pro kus hliníku zabíjet, nechat se zabít, tak se nezlob, no tak ... ale když při řízení v noci na vrchovině, už zpátky ve Vn, při řízení mi k tomu pořád utíká hlava. Jedem nocí, mluvíme o tom, dva lidi ve mě, jeden koná, druhej vnímá, tak děkuju.

Stromy se pnou k nebi, čas od času jeden vedle cesty, mezi cestou a řekou, řekou bez vody, Ho Chi Minhova stezka, duchové a my. Jsme tu a mám husí kůži, že můžu zavřít oči a řídit poslepu, tak moc, daleko jsem naježenej.
Mlha, tma, zima, ticho, prázdný koryto, rozeklaný stromy, gejzíry podél cesty, díry v silnici ... 100 kilometrů z Attapeu na hranice - horama nahoru a dolu. Tam kdyby se to kolo rozhodlo stávkovat, to by teda byl gól. Vydrželo celých 200 a když tu motorku pak večer tři hodiny tlačím, je mi dobře, intenzivní štěstí. Jsme už doma ve Vn, tady to všechno bude ok. 15 opilejch kluků kolem a v servisu, tichá víska, shluk chatrčí, strach. Ale jo, zas jedem dál nocí podél té řeky do Da Nangu. A já zavírám voči, tiše kloužem z kopce, zas bez benzínu.