Šel jsem přes přechod pod šedivým nebem směrem k lesu na Chodově a podél silnice stály stromy. Chudě se krčily a mávaly tmavými větvemi v chladném větru. Nebyla ve mně ale špetka pochybnosti, že se jim svým způsobem daří.
A pak jsem si uvědomil, že mezi námi snad v tomto není rozdíl. Čím to ale je, že se jako lidé lopotíme a strachujeme. Usilujeme, bojujeme, hádáme se, zraňujeme, závidíme si, toužíme, očekáváme a jsme klamáni? Proč toto všechno, když podobně jako ty stromy stojíme nohama na zemi?
Tehdy jsem pyšně předestření téhle možnosti ignoroval. Postupně však byl jsem doveden k přímému poznání paradoxu života, který tak trochu je, zatímco my tak trochu nejsme.
A tak se stalo, že všechno výše popsané i nepopsané lidské trápení, které mi vždy připadalo zbytečné a jaksi navíc a přesto neovladatelné a nepřekonatelné, všechno toto zapadlo do minulosti a stalo se překonaným ne pro svou neexistenci, ale pro změnu vztahu k tomu všemu.
A bylo ticho
nepoznatelné
v osudí čísla
vířící určeností
hra na hráče
---
masky života
odloženy
nikdo s nikým
setkání mytické
hle, člověk!