Od začátku se mnou v muzeu chodila i pochybnost a ani na moment se ode mě nehnula. A já zrychoval a nořil se hlouběji a hlouběji, přestal jsem exponáty pokládat, bral jsem jeden za druhým, až jich nebylo možné pobrat víc. Bylo mi jedno, že vedle pochybnosti mi za zády stála už i pravda.
"Přece nepřestanu! Tak dobře ty exponáty znám, všechny jsou moje, nevzdám se jich! Celý tohle muzeum je moje, nechte mě na pokoji, jsem tu štastnej! Vždyť vy všichni chodíte svým vlastním muzeem dramatu, máte svoje oblíbený exponáty a svůj vlastní doprovod! Kdo z vás mě může soudit?!" můj řev se nesl prázdnejma místnostma.
A pak jsem utíkal po schodech až nahoru do posledního patra a ony běžely za mnou, pravda i pochyby, jedna vedle druhé, chvíli první ta a chvíli ona. Nakonec byla pravda rychlejší a já si výjimečně řekl - lepší jedna než dvě, a před pochybností jsme zavřeli dvěře, jakobysme oba tušili, že pro nadcházející ji nebudem potřebovat. Zůstali jsme v místnosti, já, pravda a všechny exponáty muzea dramatu. Rozložil jsem je po podlaze a prvně si je opravdu prohlédnul. Jasně! To přece nejsem já, to přece nemusím bejt já, jsou to všechno cetky, falešný bohové. A seděli jsme tam, já vzpomínal, kdy jsem byl v muzeu prvně a zjistil, že jsem snad nikdy nebyl jinde ...
Po čase, ten skončil, jsme vylezli ven z pokoje, pochybnost pokuřovala a hrála Angry Birds na mobilu. Jsem jí poděkoval, poznal v ní přítele.
Dole v hale zapraskal gramofon a jehla přeskočila na další skladbu, vylezl jsem ven z muzea na světlo, slunce se vznášelo těsně nad obzorem a já nevěděl, jestli bude den nebo noc. Věděl jsem ale, že je to krásný.
A jednu veselou
