Střízlivá/Poslední rok

Před pár týdny se mi zdál sen a v něm mi bylo sděleno, že bych na letošní čarodějnice měl umřít. Neodporoval jsem, byl to příslib legrace. No ale zkoušel jsem se ptát - jak se to má stát?
Prý se rozplynu. Cože? Hm, dobře. Očekávání vířila.
Pája vyjadřovala spíše skepsi vůči mojí přicházející smrti, hledal jsem tedy v naši komunikaci známky anticipace - a i její nepřítomnost mě mátla. Doteď nevím, jak si to mám vykládat. I tak ale byla Pája ráda, že lézt do Svatošských skal, půjdeme až v neděli.

Divný časy

Asi není náhodou, že už nevím přesně, kdy to bylo a já stál před hospodou. Ne snad protože by mě to uvnitř nebavilo a sněhová břečka byla tím, na co by se mi koukat chtělo, když je pátek. Chtěl jsem k poslechu šelestu hoření i vloček padání. Jednoduché přání? A už i to byla chyba, v nádechu mi brání
zmražený city. I dneska. Sedím a poslouchám hukot krematoria pamětí hezkých časů a nezaujatého čití. Ale co? Chvěje se vzduch hlukem jejich bytí: dvojitý stigma, temný i teplí. Táhnou se sjetí, chápu. Příležitost kryptopokrytecky moralizovat později v hospodě, že venku jsem dělal chlapa s nastavenou tváří.