Podzim 2013:
I.
Pochopitelně nedokážu v rámci jazyka cele vystoupit z habitu, do kterého jsem se narodil, ale i nekompletní porozumění situaci, které pramení z jejího přijetí, dává nahlédnout cosi zarážejícím způsobem obecného. Dary a možnosti v běžném slova smyslu (rodina, vzdělání, blahobyt) zakládají pocit spokojenosti v konformismu, který ale vždy jednou za čas slábne a v rámci období bolestivě jasného vhledu dává vyniknout nekompletnosti konformního štěstí.
Pečující sítě vnější moci, institucionalizované a historizované představy dobra a štěstí se svou inherentní prolhaností (zdánlivou přirozeností, obecností svých premis) periodicky zavdávají příležitost k reflexi.
V radikálním (rozumovém) rozchodu osvícenství s náboženskou tradicí se možná hnutí "modernizace" podařilo v opačném extrému potlačit lidskou touhu po nelidské velikosti. Posvátnost rozumu a instrumentality možná přivedla lidstvo k hranicím tohoto druhu poznání, ale odmítnutí náboženství zbožštilo -- v odporu k náboženským institucím -- světské, které -- zavřeno samo v sobě, zbaveno přesahu -- opravdu ztratilo schopnost sebereflexe, pokory k vlastním omezením. Kritika postmoderních myslitelů (vyprávění o konci velkých vyprávění) v tomto smyslu skutečně trefuje hřebíček na hlavičku. Racionalita s vědomím omezení se stala vypočítavostí a nekompletnost poznání zavdala místo pokory a odevzdání se skutečnosti prostor pro emoce, vášně a dohady, které mají snad nahrazovat náboženskou mystiku.
II.
Mysticismus, gnosticismus a všechny další cesty (jež, jak se říká, sice neexistují, ale jen blázen po nich nejde) směřující k přímé ne-zkušenosti jsou v ostrém protikladu k institucionalizovanému náboženství, jehož zjevným smyslem (ve výkladu moderních myslitelů) bylo vládnutí nad masou a pokračování nevědomosti. Je však nutné nahlédnout, že pravý smysl náboženských metod/diskurzu/ideologie je odlišný. V jádru všech náboženství leží ona ne-zkušenost, která je z definice dostupná všem. Zavržením náboženství (protože církev) se osvícenství podařilo zbavit smyslu samo sebe a zavdat příčiny k současnému asi post-modernímu rozkladu, který má své kořeny v pyšném (nebo stydlivém?) popření Boží existence. Je to popření, které samo koření v dogmatickém racionalismu a diktátu smyslové zkušenosti. Je to kruh. Nejde o to, jestli je Bůh a co je nebo není. Jde o to, jakým způsobem o povaze poznání přemýšlíme, bavíme se, píšeme, a především jde o to, jaký Svět z tohoto poznání vzniká.
Když Jürgen Habermas obviňoval post-modernisty z neokonzervatismu měl na mysli to, že premisy moderny nepotřebují dekonstrukci ("hravou destrukci", jak by mohly s nevinným smíchem uvést některé post-strukturalistky) ale praxi, jež bude respektovat ducha osvícenství a obracet pozornost k ustavujícím ideálům a nikoliv k jejich patologicky nešťastné dramatické manifestaci/realitě.
Vyjevuje se zde jeden fakt a tím je to, že obrat od jednoho názoru ke druhému, od jedné interpretace reality k jiné se stále znovu a znovu ukazuje jako velmi zoufalý krok. Těžkosti jsou pochopitelně spojeny s každou interpretací reality, protože všechny interpretace jsou toliko mnohoznačným svědectvím o skutečnosti.
III.
Tragikomická bezzubost moderních společenských věd leží mmj. v jejich fascinaci tímto dramatem. Ne-osvícený empiricismus, imperativy výkonu, ekonomického úspěchu a praktičnosti, které jsou nám všem tak vlastní, berou svou sílu právě ze slabosti náboženství, která jsou definována (a stigmatizována) jako tmářské ideologie, jež je zapotřebí překročit.
Nepochopené zůstávají jak náboženství a církve, jejichž obrození dnes asi nelze čekat, tak samotný lidský rozum.
V rozporu s anti-moderním hnutím (které jen pomáhá degeneraci kultury a společnosti vůbec) mám za to, že cestou kupředu je další racionalizace a to cestou kritiky rozumu, adresování a svého druhu zveřejňování jeho limitů, které je však místo bezvýchodnosti a absurdity potřeba formulovat jako možnost pro další rozvoj. Důsledná (sebe)reflexe nutně vede opět kupředu (ač nevím co to znamená) k náboženské praxi svého (primitivního?) druhu, jejíž obrození považují za existenciální nutnost a zároveň logický krok následující po uvědomění si limitů rozumu a všech forem - a toto je možné, tato reflexe je možná, jedině skrze jisté cvičení/aplikaci/praxi, jejímž zkoumáním by bylo možné zjistit, že se (k našemu zděšení?) jedná o praxi svého druhu náboženskou.
I.
Pochopitelně nedokážu v rámci jazyka cele vystoupit z habitu, do kterého jsem se narodil, ale i nekompletní porozumění situaci, které pramení z jejího přijetí, dává nahlédnout cosi zarážejícím způsobem obecného. Dary a možnosti v běžném slova smyslu (rodina, vzdělání, blahobyt) zakládají pocit spokojenosti v konformismu, který ale vždy jednou za čas slábne a v rámci období bolestivě jasného vhledu dává vyniknout nekompletnosti konformního štěstí.
Pečující sítě vnější moci, institucionalizované a historizované představy dobra a štěstí se svou inherentní prolhaností (zdánlivou přirozeností, obecností svých premis) periodicky zavdávají příležitost k reflexi.
V radikálním (rozumovém) rozchodu osvícenství s náboženskou tradicí se možná hnutí "modernizace" podařilo v opačném extrému potlačit lidskou touhu po nelidské velikosti. Posvátnost rozumu a instrumentality možná přivedla lidstvo k hranicím tohoto druhu poznání, ale odmítnutí náboženství zbožštilo -- v odporu k náboženským institucím -- světské, které -- zavřeno samo v sobě, zbaveno přesahu -- opravdu ztratilo schopnost sebereflexe, pokory k vlastním omezením. Kritika postmoderních myslitelů (vyprávění o konci velkých vyprávění) v tomto smyslu skutečně trefuje hřebíček na hlavičku. Racionalita s vědomím omezení se stala vypočítavostí a nekompletnost poznání zavdala místo pokory a odevzdání se skutečnosti prostor pro emoce, vášně a dohady, které mají snad nahrazovat náboženskou mystiku.
II.
Mysticismus, gnosticismus a všechny další cesty (jež, jak se říká, sice neexistují, ale jen blázen po nich nejde) směřující k přímé ne-zkušenosti jsou v ostrém protikladu k institucionalizovanému náboženství, jehož zjevným smyslem (ve výkladu moderních myslitelů) bylo vládnutí nad masou a pokračování nevědomosti. Je však nutné nahlédnout, že pravý smysl náboženských metod/diskurzu/ideologie je odlišný. V jádru všech náboženství leží ona ne-zkušenost, která je z definice dostupná všem. Zavržením náboženství (protože církev) se osvícenství podařilo zbavit smyslu samo sebe a zavdat příčiny k současnému asi post-modernímu rozkladu, který má své kořeny v pyšném (nebo stydlivém?) popření Boží existence. Je to popření, které samo koření v dogmatickém racionalismu a diktátu smyslové zkušenosti. Je to kruh. Nejde o to, jestli je Bůh a co je nebo není. Jde o to, jakým způsobem o povaze poznání přemýšlíme, bavíme se, píšeme, a především jde o to, jaký Svět z tohoto poznání vzniká.
Když Jürgen Habermas obviňoval post-modernisty z neokonzervatismu měl na mysli to, že premisy moderny nepotřebují dekonstrukci ("hravou destrukci", jak by mohly s nevinným smíchem uvést některé post-strukturalistky) ale praxi, jež bude respektovat ducha osvícenství a obracet pozornost k ustavujícím ideálům a nikoliv k jejich patologicky nešťastné dramatické manifestaci/realitě.
Vyjevuje se zde jeden fakt a tím je to, že obrat od jednoho názoru ke druhému, od jedné interpretace reality k jiné se stále znovu a znovu ukazuje jako velmi zoufalý krok. Těžkosti jsou pochopitelně spojeny s každou interpretací reality, protože všechny interpretace jsou toliko mnohoznačným svědectvím o skutečnosti.
III.
Tragikomická bezzubost moderních společenských věd leží mmj. v jejich fascinaci tímto dramatem. Ne-osvícený empiricismus, imperativy výkonu, ekonomického úspěchu a praktičnosti, které jsou nám všem tak vlastní, berou svou sílu právě ze slabosti náboženství, která jsou definována (a stigmatizována) jako tmářské ideologie, jež je zapotřebí překročit.
Nepochopené zůstávají jak náboženství a církve, jejichž obrození dnes asi nelze čekat, tak samotný lidský rozum.
V rozporu s anti-moderním hnutím (které jen pomáhá degeneraci kultury a společnosti vůbec) mám za to, že cestou kupředu je další racionalizace a to cestou kritiky rozumu, adresování a svého druhu zveřejňování jeho limitů, které je však místo bezvýchodnosti a absurdity potřeba formulovat jako možnost pro další rozvoj. Důsledná (sebe)reflexe nutně vede opět kupředu (ač nevím co to znamená) k náboženské praxi svého (primitivního?) druhu, jejíž obrození považují za existenciální nutnost a zároveň logický krok následující po uvědomění si limitů rozumu a všech forem - a toto je možné, tato reflexe je možná, jedině skrze jisté cvičení/aplikaci/praxi, jejímž zkoumáním by bylo možné zjistit, že se (k našemu zděšení?) jedná o praxi svého druhu náboženskou.