Odhodlání

Vylezl jsem na balkón, že si dám cigáro. Něco se mi podařilo dokončit. Jestli jsem dopsal diplomku nebo konečně pochopil něco o poststrukturalistickém feministickém myšlení, to už si teď nevzpomínám. Ale něco v těch intencích to bylo; léto 2013.

Tam a zpět

Tenhle blog se jmenuje Tam a zpět a pět (už šest?) let jsem ho plnil příspěvky.
Dneska (a v několika dalších postech) bych se rád vrátil na začátek a zamyslel se nad tím, proč jsem s psaním vůbec začínal a v jaké formě by mělo dál pokračovat.

Zmatení smyslu

Je možné mít zmatené smysly - slyšet, vidět, cítit věci, které nejsou, neexistují. Třeba když se nám zdají sny, může to občas vypadat, že to ve skutečnosti sny tak úplně nejsou a zjistíme to, až když se probudíme. Nebo večer jdeme parkem a temný stín vypadá jako člověk. Nebo slyšíme zvuk, ale nevíme, odkud pochází.

Ale jde taky pocítit zmatení smyslu. To je trochu něco jiného. Mě se to stalo takhle: Nejdřív jsem neuměl mluvit ani číst. Pak jsem to s pomocí spousty lidí naučil (asi už nezapomenu, jak mě táta učil spojovat písmenka tak, aby výsledkem bylo slovo a já jenom nehláskoval - na, na na, ne n a n a n a). Když už jsem teda uměl i psát i číst, tak mě to dostalo. Od té doby mi to v hlavě jede - povídám si pro sebe a můžu o tom i psát. To je paráda. Věci, kterýma se zabývám můžou jiní lidé číst. To je přece super.

Ano i ne.

Já jsem asi byl moc hloupej nebo slabej na to, abych si hned ve třetí třídě ten pocit pojmenoval, čelil mu a zařídil se podle něj. Tenkrát jsem to totiž začal cítit velmi silně - nemá to smysl, všechno to, co po mě budou lidi chtít, abych se naučil, abych si osvojil, abych ovládal ... všechno to jsou věci, na kterých samo o sobě nezáleží. Věděl jsem, že jde o něco jiného. Tušil jsem, že máme mnohem důležitější věci ke studiu než jsou vyjmenovaná slova, díla českých básníků, posloupnosti, chemické vzorce, anglická slovíčka. Tak nějak jsem chápal, že to všechno je důležité, aby věci kolem nás bylo možné pojmenovat, ale přišlo mi, že tomu všemu něco chybí.

No a tenhle pocit mě i dneska občas zachvátí.

Prostě jsem si zvykl na možnost, která se mi předkládala - že v jazyce, nebo jiném symbolickém systému, může být ukryta pravda, skutečnost. Že studiem je možné dosáhnout stavu, kdy rozumově chápeme, co se kolem děje a toto porozumění je přesné. A to je jedna z podob zmatení smyslu. 

Považoval jsem velmi omezený nástroj komunikace (jazyk) a poznávání (rozum) za to nejlepší, co jako lidi máme k dispozici a od užívání těchto nástrojů jsem si sliboval štěstí a svobodu.

A ono to nefungovalo.
Až mnohem později, v létě před státnicema (2013), jsem studoval a popisoval stohy papíru. Všude písmena, obrázky, seznamy, útržky a já to skládal za nocí po podlaze a snažil se dosáhnout vhledu do problematiky.
Co se nestalo - nevhodnost řeči a myšlení pro zachycení celku skutečnosti se mi vyjevila. Bylo to zdrcující, měl jsem totiž dojem, že se už nemohu spolehnout vůbec na nic, když moji milovanou řeč najednou vidím přesně takovou, jaká je! Čil jsem tu hlubokou prázdnotu mezi slovy. Ty mezery mezi znaky a prodlevu mezi tím, co například slyšíme a následně myslíme. Ten celý prostor možností - kdy v jednom okamžiku setkává se kód v knize s dešifrovacím zařízením v hlavě čtenářů (a čtenářek, jistě). A pomysleme na toto - v našich myslích probíhá také takový rozhovor a my ho vedeme sami se sebou. Alespoň já se tedy při něčem takovém přistihuji.
Implikuje to něco?

únor 2016

Substanciální blues

Mám absťák. Je to už tak dlouho, co jsem měl volno, vypnutý telefon, žádnou odpovědnost. Je to už tak dlouho, kdy jsem myslel, že už nebudu střízlivět. Je to dávno, co jsem živil naději - všechno se překlopí a já už nespatřím ráno těmahle očima. Dávno mě odnesly vlny na moře a já tam zapomněl.

Není kam jít. Není co dělat. Není co říct. Vata došla, čím vycpat mezeru mezi mnou a tebou? Kam se schovám, kam jenom se schovám? Jednou tě spatřím a o všechno přijdu. Vždyť už teď mám tak málo - co až ani já nebudu? Mám strach, že to prostě nedám, že tady zůstanu a budu se motat od ničeho k ničemu. Cestou za tebou usnu za volantem na dálnici ve fialový mlze vířící a odkapu výlevkou ze stropu nemocničního pokoje, nebudu já ani ty a nic. Opravdu?

Všechno se to ukázalo jako nesmyslné. Dneska chci už jenom konec, vrátit pas, vstupenku, projít zdí, letět, svobodu. Ale nedokážu to. Nedokážu se vysvobodit. Možná svobodu dostanu od Ježíška? Jé! ten mě letos tak zaskočil, že jsem ještě tohle nedopsal a už je pomalu únor.

Jsem přesvědčovaný o svém sobectví - že prý myslím jenom na sebe. Ale copak je to tak? Dělám místo pro to, abych mohl zmizet. Kouzelník taky mizí z pódia. Proč mám myslet na ostatní, copak můžu někomu pomoct? Dřív nebo později se dojem stane jistotou - na horský dráze vypadne proud a zůstaneme ve vozíčcích viset hlavou dolů. Co na tom všem potom sejde?

Pomáhá mi vidět věci takové jaké jsou. Pomáhá pozornost upřená k počitkům. Je to pozornost věnovaná svědectví, které život vydává sám o sobě. Ale co na tom sejde? Nemůžu to za nikoho udělat.
Můžu tady chodit a mluvit a pomáhat a být skromný, ale pořád je to tady a tady není nic, nikde není nic. Zanech všech nadějí.

To absurdno textu, kdy najednou vidím, že jsem na konci, že jsem se jazykem někam doplachtil, a že to není ono - a není, protože nemůže být.

únor 2015

Den nezávislosti

Byl jsem nucenej se uvolnit. Musel jsem začít relaxovat. Hrozně jsem se držel zpátky a bál se uvolnění. Měl jsem za to, že by mohlo být vidět to všechno, co ve mě je a co bych třeba měl skrývat. I když sám nevím, co to je.
Takhle žít bylo hrozný.
Přitom nešlo o sdílení toho všeho s někým.
Bohatě stačí, když to uvidím já.

2.července 2016

Začátek

Čím déle se něčím zabývám, skutečně je to tak, tím menší je šance, že se doberu k něčemu zásadnímu. Však si stačí vzpomenout - všechny dobré nápady, všechna revoluční řešení - začínají nečekaným hnutím.

Potřebuji se vyrovnat se strachem z toho, že nemyšlení mi nějak ubližuje. Ha! Ale ono to tak přece je - vždyť jsem zabedněnej v představách o vlastní identitě a žiju skrze svoje vlastní představy o tom, kým jsem. Může ve mě být chvíli ticho a je to jako bych ani neexistoval a pak se něco stane, promíchá to matérii v mým nitru a kal ze dna se zvedne a hned jsem v tom zase já - se svojí agendou, minulostí, touhama a lpěním.

Je to jak návnada na dementa ve mě - stomilionkrát jsem se takhle znovu narodil - z klamu, z mylnýho přesvědčení o vlastní konceptuální existenci. To je reinkarnace. Wow!

únor 2016

Úkol

Pochopil jsem, že stojím před úkolem. Opět.

Zadání je jednoduchý a provedení taky:

1) Navázat kontakt se skutečností.

2) Pěstovat duchapřítomnost.

Tak to je lehký přece. Ruce na klávesnici, nohy na zemi, zadek na židli, napětí podél páteře, trochu zvedlý ramena, tlak hrany stolu na předloktí, napětí kolem očí, teplo pod oblečením, chlad na odhalené kůži. Už mám hotovo. Splněno.

Jo, jenže tak to není. 

A proč ne?

Protože nejde o to udělat to jednou. Jde o to pěstovat tuhle schopnost neustále.

A proč?

Protože jinak jsem v rozkladu - moje mysl je naprosto vyndaná.

A proč?

Protože je plná divností, které v nepozornosti kypí.

A proč?

Protože tak to asi už funguje - v okamžicích nepozornosti vyvstávají různé jevy a zdají se být mnou.

A proč?

To nejde, jak dlouho se budu sám sebe ptát? Moment. Sám sebe? Kdo vlastně odpovídá?

únor 2016

O svobodě II

Konat a nenést odpovědnost
to jsem si přál
Žít a jen druhé ve tmě vidět.

Sám pravdu mám
druhé neposlouchám
jsem debil
nevím na co koukám.

červenec 2015

Co jsem dělal celý den?

Testoval jsem pevnost pavučiny nadějí, která mě živí silou pro žití v tomhle světě, kde se všechno skutečné mění v sen okamžikem, kdy bych v tom snad oporu pro spočinutí nalézt chtěl.

květen 2015

Jak bude?

Nebude líp a nemělo by být, protože to by se nám mohlo líbit. A pak by se nám zdálo, že co máme, je málo. A bylo by hůř.
My s pocitem, že nám něco chybí, chtěli bychom, co bylo už. Nepoučení, bloudíme tam a zpět v domnění, že nahmatáme vykoupení.

Kolikrát jsem se rukama dotýkal a očima koukal. Přitom jsem ale na nohou nestál a neslyšel.
Jak jsem si mohl myslet, že získám něco trvalého, když se budu ztotožňovat s proměnlivým?

Co ale s tím, každý pohyb se musí zastavit. Co s tím, když všechnu krásu ohlodá vítr?

Čistá mysl a silné tělo, dává lehký život.

Tohle mi opravdu hlavou znělo?

duben 2015

Doufání

Všechno je vevnitř, i venku. Je vnímající vědomí - my.
Něčemu můžeme věnovat pozornost.
Můžeme také věnovat nepozornost, a ta spočívá v nevědomém věnování pozornosti.

Je tedy (téměř) nemožné být zcela nepozorný, je lepší nepozornost chápat jako sub-optimální distribuci pozornosti.

Nevědomé věnování pozornosti je sněním, které se zdá být realitou.
Pravá pozornost/vědomí je realitou svého druhu (a snad tou jedinou) a ukazuje realitu "běžnou" jako sen.

V jádru vší bolesti se zdá být lpění na snech - trvání na tom, že iluze jsou skutečností.
Klíčem k realitě je vnímání její skutečnosti.

Je možné skutečnost vnímat? Zcela jistě. Jinak by nebyla skutečná.
Těžkosti přicházejí až s jejím popisem!

únor 2015

Podobnost

Potřeboval bych umřít, protože jedině tak jsem spokojenej a přitom vůbec nejsem. Zvláštní paradox, ne-li? Smí se tohle vůbec říkat?
Život, to je moc práce pro člověka, a proto pořád jenom umírá, je "na cestě". Všechno kolem je vzpomínkou na smrt. Strom, auto, pes, velbloud, závěsy, mobil, teta - je to jedno. Všechno je to stejný - v mojí mysli neexistuje nic jinýho než strach. Paradoxně je to ale strach ze života, z toho, že by všechny obtíže mohly být jenom v mojí hlavě.

únor 2015

Vítěz

V mikrokosmu boulderbaru zatím malí lidé 

jsou jednou vítězové a jednou poražení.

Kdo by řekl, že tady na umělé stěně mezi stěnami

je všechno co ven patří.

Zajímalo by mě, pro kolik z nich tohle divadlo někdy skončí.

Jsem nejlepší. Ne, já jsem nejlepší. Já to nedokážu. Nezvládnu to.

Oni mi ubližují. Mě to bolí.

Dáme mrazíka nebo vybiku? 

Jó!

Krutost

Didaktický přešlap se mi podařil

zlobili a tak jsem demonstrativně pohrozil

kopnu tě do solaru a šlápnu ti na hlavu

najednou ležel na zádech a zaraženě na mě koukal

udělej to doopravdy žádal

Chorus:"Ano, udělej to, udělej to, udělej!"

Neudělám, všichni byste s brekem utekli za mámou.

Pokračujeme:

sedneme si do dřepu a zvedneme ruce nad hlavu.

Prý máme ukázat kontrolovaný hněv.

Ještě to budu muset vychytat.

podzim 2016

Zlost

Série detonací v břiše, prý zemětřesení v Kalifornii a Středomoří. Není to tvůrčí, vůbec ne, svět hoří. Nejdřív zlost a pak snad i nenávist v bezmoci pod troskami, klaustrofobní zděšení, frustrace, po zmaru toužení. Volným pádem někam mezi věci, střet s čímkoli, jen ať bolí a tříští. Srdce dunění, všechno nebo nic a všechno. Není to tvůrčí, vůbec ne.
Už je to pryč.
Sám sobě k smíchu, co se děje, že to se mnou tak hází? Nevím. Teď je ale ticho a všechno se od země halí do studu. Konečně hledím přímo na ten labyrint ruin. Je tohle moje dílo? Vždyť si ani nepamatuji, co se dělo. Rychle, rychle, každému koho potkám budu vyprávět, jak lituji toho všeho co jsem přímo udělal nebo nepřímo způsobil.
To nic, to nic, to nic.
Svět hoří.

podzim 2016

Rertrospektiva

Probíral jsem se poznámkami a našel asi dvacet rozpracovaných textů. Neuveřejnil jsem je hned po jejich "dokončení". Připadalo mi to nevhodné.
Úvahy (a jejich náznaky), básně, poznámky - ode všeho jsem našel něco.
Podmínky se změnily a rozhodl jsem se, že stud, obavy, nejistota, zmatení, křivost, nedokonalost a spousta dalších sem patří stejně jako povrchní dokonalost, celistvost a vychloubání.
Je zajímavé zpětně vidět vlastní maskovanou křehkost a také to (což možná z textů bude cítit a možná ne), jak moje texty selhávají v tom nejdůležitějším - coby prostředek k překonání tíže (alespoň mého) lidského údělu.
A právě tohle uvědomění přineslo svobodu řádkům slov, které se tu budou objevovat.