Série detonací v břiše, prý zemětřesení v Kalifornii a Středomoří. Není to tvůrčí, vůbec ne, svět hoří. Nejdřív zlost a pak snad i nenávist v bezmoci pod troskami, klaustrofobní zděšení, frustrace, po zmaru toužení. Volným pádem někam mezi věci, střet s čímkoli, jen ať bolí a tříští. Srdce dunění, všechno nebo nic a všechno. Není to tvůrčí, vůbec ne.
Už je to pryč.
Sám sobě k smíchu, co se děje, že to se mnou tak hází? Nevím. Teď je ale ticho a všechno se od země halí do studu. Konečně hledím přímo na ten labyrint ruin. Je tohle moje dílo? Vždyť si ani nepamatuji, co se dělo. Rychle, rychle, každému koho potkám budu vyprávět, jak lituji toho všeho co jsem přímo udělal nebo nepřímo způsobil.
To nic, to nic, to nic.
Svět hoří.
Už je to pryč.
Sám sobě k smíchu, co se děje, že to se mnou tak hází? Nevím. Teď je ale ticho a všechno se od země halí do studu. Konečně hledím přímo na ten labyrint ruin. Je tohle moje dílo? Vždyť si ani nepamatuji, co se dělo. Rychle, rychle, každému koho potkám budu vyprávět, jak lituji toho všeho co jsem přímo udělal nebo nepřímo způsobil.
To nic, to nic, to nic.
Svět hoří.
podzim 2016