Mám absťák. Je to už tak dlouho, co jsem měl volno, vypnutý telefon, žádnou odpovědnost. Je to už tak dlouho, kdy jsem myslel, že už nebudu střízlivět. Je to dávno, co jsem živil naději - všechno se překlopí a já už nespatřím ráno těmahle očima. Dávno mě odnesly vlny na moře a já tam zapomněl.
Není kam jít. Není co dělat. Není co říct. Vata došla, čím vycpat mezeru mezi mnou a tebou? Kam se schovám, kam jenom se schovám? Jednou tě spatřím a o všechno přijdu. Vždyť už teď mám tak málo - co až ani já nebudu? Mám strach, že to prostě nedám, že tady zůstanu a budu se motat od ničeho k ničemu. Cestou za tebou usnu za volantem na dálnici ve fialový mlze vířící a odkapu výlevkou ze stropu nemocničního pokoje, nebudu já ani ty a nic. Opravdu?
Všechno se to ukázalo jako nesmyslné. Dneska chci už jenom konec, vrátit pas, vstupenku, projít zdí, letět, svobodu. Ale nedokážu to. Nedokážu se vysvobodit. Možná svobodu dostanu od Ježíška? Jé! ten mě letos tak zaskočil, že jsem ještě tohle nedopsal a už je pomalu únor.
Jsem přesvědčovaný o svém sobectví - že prý myslím jenom na sebe. Ale copak je to tak? Dělám místo pro to, abych mohl zmizet. Kouzelník taky mizí z pódia. Proč mám myslet na ostatní, copak můžu někomu pomoct? Dřív nebo později se dojem stane jistotou - na horský dráze vypadne proud a zůstaneme ve vozíčcích viset hlavou dolů. Co na tom všem potom sejde?
Pomáhá mi vidět věci takové jaké jsou. Pomáhá pozornost upřená k počitkům. Je to pozornost věnovaná svědectví, které život vydává sám o sobě. Ale co na tom sejde? Nemůžu to za nikoho udělat.
Můžu tady chodit a mluvit a pomáhat a být skromný, ale pořád je to tady a tady není nic, nikde není nic. Zanech všech nadějí.
To absurdno textu, kdy najednou vidím, že jsem na konci, že jsem se jazykem někam doplachtil, a že to není ono - a není, protože nemůže být.
únor 2015
Není kam jít. Není co dělat. Není co říct. Vata došla, čím vycpat mezeru mezi mnou a tebou? Kam se schovám, kam jenom se schovám? Jednou tě spatřím a o všechno přijdu. Vždyť už teď mám tak málo - co až ani já nebudu? Mám strach, že to prostě nedám, že tady zůstanu a budu se motat od ničeho k ničemu. Cestou za tebou usnu za volantem na dálnici ve fialový mlze vířící a odkapu výlevkou ze stropu nemocničního pokoje, nebudu já ani ty a nic. Opravdu?
Všechno se to ukázalo jako nesmyslné. Dneska chci už jenom konec, vrátit pas, vstupenku, projít zdí, letět, svobodu. Ale nedokážu to. Nedokážu se vysvobodit. Možná svobodu dostanu od Ježíška? Jé! ten mě letos tak zaskočil, že jsem ještě tohle nedopsal a už je pomalu únor.
Jsem přesvědčovaný o svém sobectví - že prý myslím jenom na sebe. Ale copak je to tak? Dělám místo pro to, abych mohl zmizet. Kouzelník taky mizí z pódia. Proč mám myslet na ostatní, copak můžu někomu pomoct? Dřív nebo později se dojem stane jistotou - na horský dráze vypadne proud a zůstaneme ve vozíčcích viset hlavou dolů. Co na tom všem potom sejde?
Pomáhá mi vidět věci takové jaké jsou. Pomáhá pozornost upřená k počitkům. Je to pozornost věnovaná svědectví, které život vydává sám o sobě. Ale co na tom sejde? Nemůžu to za nikoho udělat.
Můžu tady chodit a mluvit a pomáhat a být skromný, ale pořád je to tady a tady není nic, nikde není nic. Zanech všech nadějí.
To absurdno textu, kdy najednou vidím, že jsem na konci, že jsem se jazykem někam doplachtil, a že to není ono - a není, protože nemůže být.
únor 2015