Odhodlání

Vylezl jsem na balkón, že si dám cigáro. Něco se mi podařilo dokončit. Jestli jsem dopsal diplomku nebo konečně pochopil něco o poststrukturalistickém feministickém myšlení, to už si teď nevzpomínám. Ale něco v těch intencích to bylo; léto 2013.

Zpět k té cigaretě. Každý, kdo někdy trochu kouřil, tomuhle porozumí - je náročné s tím přestat. Taky bych řekl, že většině kuřáků/kuřaček se mihne hlavou (těsně před tím než si zapálí) něco ve smyslu - už zase, další, moc, málo, včera, zítra, strach, těším se atp. Je to jedno.
Vím ale to, že tenkrát jsem se odebral ven k zenovému pokouření. Byla to ta vzácná příležitost, kdy cigareta je jenom cigareta. A analogicky, kouření je prostě kouření. Takže jsem tam stál a akt kouření a všechno s tím spojené bylo cele odděleno ode mě jako od člověka, od idejí mě, mechanismů, které mě běžně ustavují.
Došlo mi, že i ta cigareta existuje, jako všechno ostatní (od boha, jsem tenkrát dodal) - prostě taková, jaká je.
A řekl jsem si - nikdy to nevzdám! Jestliže všechny formy jsou ve svých charakteristikách stejné (hlavně v tom smyslu, že mě nedokážou trvale uspokojit), pak musí být možné je překročit a dosáhnout konce. Vnější svoboda je nemožná. Ta vnitřní by možná být mohla a na ničem jiném tady nezáleží. Dojdu až na ten konec. Nikdy to nevzdám.

A začal jsem oprašovat praxi - meditaci.