Tenhle blog se jmenuje Tam a zpět a pět (už šest?) let jsem ho plnil příspěvky.
Dneska (a v několika dalších postech) bych se rád vrátil na začátek a zamyslel se nad tím, proč jsem s psaním vůbec začínal a v jaké formě by mělo dál pokračovat.
Začal jsem psát, abych mohl sdílet zkušenosti a fotky ze studijní cesty do Vietnamu. Nazval jsem to tady Tam a zpět. Už tenkrát jsem ale nedokázal jednoduše žurnálově psát o tom, co se dělo, kde jsem byl a s kým, co jsme dělali. Většina příspěvků byla nějak zabarvená, zkreslená na základě toho, co se do textu nevešlo.
Nebylo mi moc dobře.
Hodně času uběhlo od doby, kdy jsem se jako člověk dostal ze stavu lehkosti a radosti. Zajímalo by mě, jestli někdo tohle studoval, jestli někdo identifikoval ten okamžik v životě lidí, kdy přicházejí do kontaktu s určitou problematičností světa - respektive s tím, že naše vlastní interpretace světa najednou začne být prostě chmurná. Zajímalo by mě, jestli je to jazykem, jestli za to někdo nebo něco může, jestli se to stane každému a jestli s tím jde něco dělat.
Přemýšlel jsem o tom a došlo mi, že samotné systémy (třeba jazyk) nemůžou za to, že my se necítíme dobře. Jde o to, jak s nimi pracujeme.
Dneska (a v několika dalších postech) bych se rád vrátil na začátek a zamyslel se nad tím, proč jsem s psaním vůbec začínal a v jaké formě by mělo dál pokračovat.
Začal jsem psát, abych mohl sdílet zkušenosti a fotky ze studijní cesty do Vietnamu. Nazval jsem to tady Tam a zpět. Už tenkrát jsem ale nedokázal jednoduše žurnálově psát o tom, co se dělo, kde jsem byl a s kým, co jsme dělali. Většina příspěvků byla nějak zabarvená, zkreslená na základě toho, co se do textu nevešlo.
Nebylo mi moc dobře.
Hodně času uběhlo od doby, kdy jsem se jako člověk dostal ze stavu lehkosti a radosti. Zajímalo by mě, jestli někdo tohle studoval, jestli někdo identifikoval ten okamžik v životě lidí, kdy přicházejí do kontaktu s určitou problematičností světa - respektive s tím, že naše vlastní interpretace světa najednou začne být prostě chmurná. Zajímalo by mě, jestli je to jazykem, jestli za to někdo nebo něco může, jestli se to stane každému a jestli s tím jde něco dělat.
Přemýšlel jsem o tom a došlo mi, že samotné systémy (třeba jazyk) nemůžou za to, že my se necítíme dobře. Jde o to, jak s nimi pracujeme.
V určité části života jsem podlehl iluzi skutečnosti myšlení - snil jsem a vytvářel si představy o tom, kdo jsem, co chci, co bylo, co je, co bude.
Spolu s postupující socializací a vzděláním se mi dařilo rozšiřovat to pole předmětů, o kterých jsem mohl myslet nebo si je cele představovat.
Dostal jsem se do minimálně dvou problémů naráz:
- Zmatení ohledně smyslu - protože víc slov s více významy prostě stejně nevypovídá o skutečnosti. Ale já jsem doufal, že víc myšlení mi skutečnost objasní
- Zmatení ohledně světa a mého působení v něm - hodně jsem myslel a málo dělal a pokud už jsem něco dělal, tak hlavně na základě toho, co jsem si myslel
Výsledkem bylo postupující odcizení se skutečnosti. Šlo by to také popsat jako postupující nahrazování skutečnosti imaginací/myšlením.
Tam a zpět v názvu blogu má tento smysl - ač původně jsem ho nedokázal v úplné prostotě artikulovat tak, jako se mi to daří teď. Uběhlo pět let a mě dochází, že skutečně jsem na cestě tam a zpět - ale nikoliv za studiem ve Vietnamu. Moje cesta není dlouhá ani jediný krok, a přece od jisté doby všechny kroky mého života vedou po ní.
25.2.2016
25.2.2016