Před pár týdny se mi zdál sen a v něm mi bylo sděleno, že bych na letošní čarodějnice měl umřít. Neodporoval jsem, byl to příslib legrace. No ale zkoušel jsem se ptát - jak se to má stát?
Prý se rozplynu. Cože? Hm, dobře. Očekávání vířila.
Pája vyjadřovala spíše skepsi vůči mojí přicházející smrti, hledal jsem tedy v naši komunikaci známky anticipace - a i její nepřítomnost mě mátla. Doteď nevím, jak si to mám vykládat. I tak ale byla Pája ráda, že lézt do Svatošských skal, půjdeme až v neděli.
Zmínil jsem se o snu Andule. Ptala se, jestli jsem si jistej, že mám umřít na letošní čarodějnice.
No to byla rána. Tenhle text tou proklamací začíná, tím snem, že jo, jeho rekapitulací a odehráváním se v mojem životě i tady a teď ... najednou ta nejistota - co když nemám umřít letos? Co když to bude příští rok - zastihne mě to nejvíc vyzenovanýho a exnu zrovna, když mě to tady bude bavit. Jenom si to představím, někdo mi bere hračku nebo mě nechal opuštěnýho v hranatým světě betonu a plastovejch lidí. Hej, to se přece stalo a taky jsem to nějak zvládnul!
Dobře, dobře. I když neumřu, tak to tady nějak zvládnu, tohle není první sen, který zůstane snem.
Přišla sobota 30.4. a my pomáháme mámě vyklízet byt po babičce. Atmosféra dobrá, večer jdeme na moment do hospody. Doma dám sprchu a jdu spát. Ráno se probudím! Well, neuděláš nic.
Kdekomu jsem to samozřejmě navykládal. Při našem dalším setkání nikdo ale nebyl překvapený, že se vidíme a mluvíme spolu, jak to lidi dělávají. Že nejsem mrtvej, nebylo divný.
Byl jsem zklamanej, protože jak cool by to bylo, bejt mrtvej a zároveň dost živej na to, abych se svojí mrtvostí mohl chlubit.
Jasný, sen je sen ... George Carlin se v jednom ze svých stand-upů ptá a odpovídá:"Víte proč se americkému snu říká americký sen? Protože musíte spát, abyste mu věřili."
I tak ale bylo čekání na smrt zajímavý období. Odhodil jsem starý vzorce fungování a dovolil si ten luxus rámovat jako pomíjivý všechno svoje chování, myšlení i cítění.
Vědomí vlastní smrtelnosti se stále ukazuje jako velmi silný (de)motivační faktor.
Dřív jsem měl za to, že naplňuju určitej ideál - budím se ráno a nevím, jestli není moje poslední. A podle toho žiju.
No ale co budu povídat. Velký myšlenky a slova, silný emoce, intenzivní zážitky - mají u mě prim na úkor konzistentního vnímání efemérnosti a prázdnoty existence. Jsem falešnej existencialista v tom smyslu, že sice vím všechno o marnosti existence, ale těžko se mi podle toho zařizuje.
Čarodějnice jsem přežil a už mi to je zase skoro jedno ... až do příštího dubna?
Prý se rozplynu. Cože? Hm, dobře. Očekávání vířila.
Pája vyjadřovala spíše skepsi vůči mojí přicházející smrti, hledal jsem tedy v naši komunikaci známky anticipace - a i její nepřítomnost mě mátla. Doteď nevím, jak si to mám vykládat. I tak ale byla Pája ráda, že lézt do Svatošských skal, půjdeme až v neděli.
Zmínil jsem se o snu Andule. Ptala se, jestli jsem si jistej, že mám umřít na letošní čarodějnice.
No to byla rána. Tenhle text tou proklamací začíná, tím snem, že jo, jeho rekapitulací a odehráváním se v mojem životě i tady a teď ... najednou ta nejistota - co když nemám umřít letos? Co když to bude příští rok - zastihne mě to nejvíc vyzenovanýho a exnu zrovna, když mě to tady bude bavit. Jenom si to představím, někdo mi bere hračku nebo mě nechal opuštěnýho v hranatým světě betonu a plastovejch lidí. Hej, to se přece stalo a taky jsem to nějak zvládnul!
Dobře, dobře. I když neumřu, tak to tady nějak zvládnu, tohle není první sen, který zůstane snem.
Přišla sobota 30.4. a my pomáháme mámě vyklízet byt po babičce. Atmosféra dobrá, večer jdeme na moment do hospody. Doma dám sprchu a jdu spát. Ráno se probudím! Well, neuděláš nic.
Kdekomu jsem to samozřejmě navykládal. Při našem dalším setkání nikdo ale nebyl překvapený, že se vidíme a mluvíme spolu, jak to lidi dělávají. Že nejsem mrtvej, nebylo divný.
Byl jsem zklamanej, protože jak cool by to bylo, bejt mrtvej a zároveň dost živej na to, abych se svojí mrtvostí mohl chlubit.
Jasný, sen je sen ... George Carlin se v jednom ze svých stand-upů ptá a odpovídá:"Víte proč se americkému snu říká americký sen? Protože musíte spát, abyste mu věřili."
I tak ale bylo čekání na smrt zajímavý období. Odhodil jsem starý vzorce fungování a dovolil si ten luxus rámovat jako pomíjivý všechno svoje chování, myšlení i cítění.
Vědomí vlastní smrtelnosti se stále ukazuje jako velmi silný (de)motivační faktor.
Dřív jsem měl za to, že naplňuju určitej ideál - budím se ráno a nevím, jestli není moje poslední. A podle toho žiju.
No ale co budu povídat. Velký myšlenky a slova, silný emoce, intenzivní zážitky - mají u mě prim na úkor konzistentního vnímání efemérnosti a prázdnoty existence. Jsem falešnej existencialista v tom smyslu, že sice vím všechno o marnosti existence, ale těžko se mi podle toho zařizuje.
Čarodějnice jsem přežil a už mi to je zase skoro jedno ... až do příštího dubna?