Jsem bohatej.
Mám hlas!
A můžu zpívat!
Noty na buben
maluju
černá bílá
můžu na rukou stát
kolem se dívat
a to všechno díky Vám
díky Vám
díky Vám
jsem básník
Díky Vám tancuju
píšu
díky Vám slyším
mluvím
díky Vám chodím
spím i jentak ležím
Díky Vám se kolem dívám
a můžu na rukou stát
Díky Vám maluju
noty na buben a
můžu zpívat
Díky Vám dejchám
a můžu hrát
Díky Vám jsem bohatej
a neznám nedostatek
Díky Vám je
po čtvrtku pátek
a já teď slovo mám
Věnuji jej rodině
blízkým i vzdáleným
lidem
všem stejně
protože díky Vám jsem člověk
a vidím růst Žižkov
a ne pravěk.
asi květen 2015
Pozn.: Evangeličnost toho textu je zásadní, vznikl spontánně, ale přes nesouhlas, odpor všeho ve mě. Dá se zpívat, odtud se vzal. Jeho stávání se prostřednictvím zpěvu bylo záležitostí hodin. Byl jsem překvapený. Znamenalo to pro mě hodně.
Byl to experiment s neskutečností:
Nejsem rentiér, neumím zpívat, moje bubnování je na začátku, na rukou toho moc neustojím, kolem koukám a moc toho nevidím, spíš jsem život proklínal, než abych za něj byl vděčnej, kreslit neumím, co je to poezie? Můj dech je sevřený, hrát nemůžu (nesnáším prohry), žil jsem s pocitem vnitřního nedostatku, narodil se na Velkej pátek a slovo mělo mě.
A z ničeho nic, ztratilo to veškerou váhu. Bylo tu tohle a už to nešlo nevidět.
Všechno a všechny jsem nechával mizet a věděl, že tak to je. Ale co já? Ó ne, jsem jinej! Já nemůžu být stejnej jako všechno a všichni. To by byl konec!
Ukázalo se (heh, naneštěstí?), že nejenom všechny formy vnějšího světa, ale i ty, které jsou vlastní "mě", které určují běh života, konstituují a plní to, čím jsem - že to všechno hmotné i nehmotné (myšlenky, emoce) je úplně duté.
Jen schránky bez substance to jsou, hrady z písku.
Ok, level up, co se dá dělat.
Jak ale tenhle vhled kultivovat a rozvíjet? Bylo to dílo alchymie a že to příště znovu vyjde, na to se nedá spoléhat. Stejně tak je jasné, že z té zkušenosti už nepůjde čerpat. Lnutí je v začátku snad i důležité - pro orientaci snahy, v posledku ale překáží.
Zmatení.
Mám hlas!
A můžu zpívat!
Noty na buben
maluju
černá bílá
můžu na rukou stát
kolem se dívat
a to všechno díky Vám
díky Vám
díky Vám
jsem básník
Díky Vám tancuju
píšu
díky Vám slyším
mluvím
díky Vám chodím
spím i jentak ležím
Díky Vám se kolem dívám
a můžu na rukou stát
Díky Vám maluju
noty na buben a
můžu zpívat
Díky Vám dejchám
a můžu hrát
Díky Vám jsem bohatej
a neznám nedostatek
Díky Vám je
po čtvrtku pátek
a já teď slovo mám
Věnuji jej rodině
blízkým i vzdáleným
lidem
všem stejně
protože díky Vám jsem člověk
a vidím růst Žižkov
a ne pravěk.
asi květen 2015
Pozn.: Evangeličnost toho textu je zásadní, vznikl spontánně, ale přes nesouhlas, odpor všeho ve mě. Dá se zpívat, odtud se vzal. Jeho stávání se prostřednictvím zpěvu bylo záležitostí hodin. Byl jsem překvapený. Znamenalo to pro mě hodně.
Byl to experiment s neskutečností:
Nejsem rentiér, neumím zpívat, moje bubnování je na začátku, na rukou toho moc neustojím, kolem koukám a moc toho nevidím, spíš jsem život proklínal, než abych za něj byl vděčnej, kreslit neumím, co je to poezie? Můj dech je sevřený, hrát nemůžu (nesnáším prohry), žil jsem s pocitem vnitřního nedostatku, narodil se na Velkej pátek a slovo mělo mě.
A z ničeho nic, ztratilo to veškerou váhu. Bylo tu tohle a už to nešlo nevidět.
Všechno a všechny jsem nechával mizet a věděl, že tak to je. Ale co já? Ó ne, jsem jinej! Já nemůžu být stejnej jako všechno a všichni. To by byl konec!
Ukázalo se (heh, naneštěstí?), že nejenom všechny formy vnějšího světa, ale i ty, které jsou vlastní "mě", které určují běh života, konstituují a plní to, čím jsem - že to všechno hmotné i nehmotné (myšlenky, emoce) je úplně duté.
Jen schránky bez substance to jsou, hrady z písku.
Ok, level up, co se dá dělat.
Jak ale tenhle vhled kultivovat a rozvíjet? Bylo to dílo alchymie a že to příště znovu vyjde, na to se nedá spoléhat. Stejně tak je jasné, že z té zkušenosti už nepůjde čerpat. Lnutí je v začátku snad i důležité - pro orientaci snahy, v posledku ale překáží.
Zmatení.