Nejsem schopen práce, jenom tady sedím a cítím se prázdně, beze smyslu, budoucnosti a zároveň plný strachu ze všeho.
Mám toho dost, vůbec nedávám, stydím se za to. A připadám si tak strašně sám. Vůbec nechápu, jak to může kdokoliv jiný zvládnout, a že to asi opravdu bude tak, že v tom nejsem sám
a na světě je spousta lidí a mnoho z nich se cítí podobně jako já a dost možná prožívají podobné věci a situace. Tím méně pak chápu, že jsme (jako lidé) tak špatně vybaveni pro zvládání tohodle všeho. Nebo alespoň já určitě jsem nedostatečně vybavený.
A co mi chybí? Především síla, energie a moc. K čemu bych je potřeboval? K definování a prosazení změn v mojem životě tak, aby se jeho pociťovaná kvalita zase zlepšila.
Chtěl bych zase citít klid, radost, snad i lásku, pokud nežádám příliš. Protože je ve mě jenom zmar a beznaděj - bez začátku a konce, neštěstí, samota, uzavření, nedůvěra, nepochopení. Přál bych si, aby to všechno tíživé v mojem životě zmizelo, zdvihlo se a já přestal toužit po smrti.
(Když) Smrt není to co chci. Rád bych žil a měl se dobře, vypadá to ale, že toho nejsem schopen. Rozhodně ne za současných podmínek, kdy je pro mě všechno těžké a vůbec nechápu, co mě vlastně drží naživu, když naopak chápu, že to asi těžko kdy bude lepší.
Co to je, co mě vede dál? Možná ještě nějaký zbytek bláhové naděje, nějaký poslední kousek čehosi. Snad doufám, že všechno bude lepší, ale kdo ví, vždyť už tomu nevěřím, nebo ano?
Neumím stát na vlastních nohou.
Teď bych to tolik potřeboval. Už si jenom přeju, aby to všechno skončilo. Ne nutně děje a události v mojem životě, ale hlavně všechny špatný, těžký, nepříjemný myšlenky a emoce, které se s tím prožívaným pojí.
Dlouho jsem se snažil, ale teď jsem to už vzdal a jenom čekám na delegaci z Bruselu.
nevím, zima 15/jaro 16, v kanceláři Integračního centra Praha na Pankráci
Mám toho dost, vůbec nedávám, stydím se za to. A připadám si tak strašně sám. Vůbec nechápu, jak to může kdokoliv jiný zvládnout, a že to asi opravdu bude tak, že v tom nejsem sám
a na světě je spousta lidí a mnoho z nich se cítí podobně jako já a dost možná prožívají podobné věci a situace. Tím méně pak chápu, že jsme (jako lidé) tak špatně vybaveni pro zvládání tohodle všeho. Nebo alespoň já určitě jsem nedostatečně vybavený.
A co mi chybí? Především síla, energie a moc. K čemu bych je potřeboval? K definování a prosazení změn v mojem životě tak, aby se jeho pociťovaná kvalita zase zlepšila.
Chtěl bych zase citít klid, radost, snad i lásku, pokud nežádám příliš. Protože je ve mě jenom zmar a beznaděj - bez začátku a konce, neštěstí, samota, uzavření, nedůvěra, nepochopení. Přál bych si, aby to všechno tíživé v mojem životě zmizelo, zdvihlo se a já přestal toužit po smrti.
(Když) Smrt není to co chci. Rád bych žil a měl se dobře, vypadá to ale, že toho nejsem schopen. Rozhodně ne za současných podmínek, kdy je pro mě všechno těžké a vůbec nechápu, co mě vlastně drží naživu, když naopak chápu, že to asi těžko kdy bude lepší.
Co to je, co mě vede dál? Možná ještě nějaký zbytek bláhové naděje, nějaký poslední kousek čehosi. Snad doufám, že všechno bude lepší, ale kdo ví, vždyť už tomu nevěřím, nebo ano?
Neumím stát na vlastních nohou.
Teď bych to tolik potřeboval. Už si jenom přeju, aby to všechno skončilo. Ne nutně děje a události v mojem životě, ale hlavně všechny špatný, těžký, nepříjemný myšlenky a emoce, které se s tím prožívaným pojí.
Dlouho jsem se snažil, ale teď jsem to už vzdal a jenom čekám na delegaci z Bruselu.
nevím, zima 15/jaro 16, v kanceláři Integračního centra Praha na Pankráci