Ta muzika je nesnesitelná.
Tak jdi někam jinam.
Ta televize je hrozná.
Tak jí vypni.
Ta kniha je o ničem.
Tak ji nečti.
To metro je drahý.
Tak jim nejezdi.
Ta práce je zbytečná.
Tak ji nedělej.
A ve snaze o osvobození jsem si nechal poradit. A využíval svýho práva na svobodný rozhodnutí, a to je kus svobody, jo je!
Ber nebo nech bejt. Je tolik možností a rozhodnutí, že v dis-lajkovací horečce nadšeně odmítám a vymezuju se. Je málo času na to něco potvrtdit, za něco se postavit, s něčím sohlasit bez automatickýho nesohlasu s opačným/rozdílným.
Především být pozitivním ve smyslu tvorby a snahy, to je důležitý, jasně, ano, ano, to znám!
Dneska tíží rozpornost. Měl bych svýma rozhodnutíma respektovat skrytou logiku vyplývání: když "ne" pro tohle, pak "ano" pro něco jinýho. Automaticky a konzistentně pluju napříč rozhodnutími o tom, jak a kdo jsem, co dělám, co se děje kolem, kdo je to my, kdo oni. Když "ne" pro tohle, pak to musí být "ano" pro něco jiného.
V našem kratičkém dotazníčku musíme mít odpověďi na všechny otázky, rozdhodněte se, prosím, ano?
Pevnost v účasti na alternativních způsobech života svojí bezrozpornou a jasně vymezenou jinakostí v negaci i souhlasu s hlavním proudem jenom ukazuje směrem k místům, kudy se vine ten hlavní proud, který alternativě (iluzi autentičnosti) dává smysl a umožnuje jí vůbec myslet jako možnost.
------------------------------
Když na Světě nebylo kam jít, začalo se na stejný místa chodit (třeba) s míň věcma. Na vodu jsme jeli bez stanu, do hor bez pojištění, do Vietnamu s igelitkou, na "výlet" s drogama, do obchoďáku - pro chipsy a víno - s kartou, na oslavu narozenin s dárkovým poukazem. Do manželství zapadli bez lásky a s dospělými kompromisy, do práce bez nápadu, do schůzek bez zájmu. Méně ale nikdy nebylo více.
Na Svět přicházej lidi - nahý a z cizí vůle - v obrovským množství a občas i do relativního blahobytu, a přece jsou od začátku v boji s umělým nepřítelem v podobě nutnosti tragickýho vymezení: my-oni, ano-ne, já-ty, tady-tam. Vymezovat se vůči otázkám, na který se ptal někdo jinej. Jakoby ta nemožnost prvotního nesouhlasu, nesohlasu s "bytím" - tj. největší symbol nesvobody - musela formovat celou historii.
Tak to nežij! Dobrá rada od chytráka. Pozdě, pozdě, pozdě.
Život jsem si nemoh vybrat, můžu se ho vzdát, ale protože není úplně můj, jsem neustále v zajetí podivnýho dojmu, že by mohl mít nějakej smysl, že by "to tady" mohlo bejt "to vono".
Lidi stojej v kroužku kolem místa, kde tušili Boha - nemůže přece být, když jim sami nejsme a ani ho nemůžem mít - a křičej a nadávaj si, kdo za to může, že to teď už není ani na koho hodit.
A pak každej za svým, do svý samoty, která je požehnáním svobodný společnosti bez Boha - ale s nepočítaně úrovněma rozdělení, který sváděj dohromady sobě podobný na základě sdílenejch beznadějnejch utopií pro tenhle Svět. A ti nejfanatičnější, co nemusej, ale jdou: nejdřív s masou a pak před ní, si zavřou voči a zakrejou si uši a jsou úspěšný přesně tím srozumitelným způsobem, co nepotřebuje vysvětlení, protože moderního člověka ustavil.