A je to snad právě tahle nemoc protikladů, která mě pronásleduje. Je to jako hra. Hra o tom, jak Svět a život sevřít do nějakýho systému, kterej by mi byl srozumitelnej.
Odpoledne byla nuda, tak jsme se s kamarádama rozhodli, že budeme losovat. Na papír jsme napsali čísla od jedné do šesti. Pak jsme ten papír roztrhali tak, aby na každým kousku bylo jedno číslo. Ty kousky jsme zmuchlali a dali do misky. Z misky jsme si každý vytáhli jeden. Nechali jsme si je a připravili sirky. Jedna ze sirek byla kratší. Na koho tahle krátká připadla, ten přečetl číslo z papírku.
Nudili jsme se odpoledne, protože už jsme byli po snídani.
On teda přečetl to číslo z papírku a pak vypil odpovídající počet panáků. Celá skupina se pak nacpala do auta a vyrazila na erzetu kolem sídliště, za stadion, podél lesa a zpátky. Kdo pil, ten řídil, pochopitelně.
21. století přece, globalizace růst postmodernu osvobozující feminismus, ústup víry hamburgr s graffiti a stojan na kola a vlajka s pruhem bez hvězdy a angličtina v mateřský školce.
Pravda.
Sedli jsme si naproti sobě v chatičce a koukali na sebe. Tohle je skutečnost. A slunce třikrát vyšlo a pak zase zapadlo, někdo se zvednul, že bude hned zpátky. Viděl jsem ho, jak si ranní mlhou vykračuje po slunečním paprsku a jen v horním dílu plavek močí do kvetoucích ostružin.