16 hodin na motorce. National Highway 7, začíná a končí jak se jí zachce. Prach, díry, stále dokola umíráme na auta v protisměru, dochází benzín a konečně ... prší.
Po dešti přijde noc a desítky kilometrů před námi a za námi není nic a nikdo. Nebe je plný hvězd, jasný a obrovský, na východě kynou mraky, nadouvají se a hoří - fialově, červeně a modře. Jsou potichu, převalují se a přitom zbytek nebe, hvězdy, klidně stojí. Kužel světla klouže krajinou a když ten zmizí a i motor nakonec ztichne, tak není nic než to studený světlo hvězd; barevná, tichá bouřka nad Vietnamem.
Po tomhle přesunu se mi vrací horečka, brutálně mě bolí ucho, je mi hodně zle, dojít sto metrů na jídlo je problém ... ale jak sednu na motorku, hned je mi dobře. Žertuju o borcích, co bydlí na lodích a na pevnině pak dostanou mořskou nemoc.
Kim se večer (před další etapou) sklání k pneumatikám a pronáší památnou větu: "Mám trochu obavy." Mluví o ploškách na gumách. Přikyvuju s vědomím, že nemůžeme nic dělat (Ano, před odjezdem ze Saigonu jsem to nekontroloval.). Dneska už si nevybavuju jestli se tenkrát zmínila o těch záplatách nebo jen upozorňovala na "sjetost". V každým připadě už brzy jsem se měl o stavu pneumatik dozvědět víc.