Sedíme 8 hodin na motorce a pak jsme najednou tam, hádka s policií. Batohy složíme na hotel a už nikam nemusíme.
Jsem tak akorát rozehřátej a řídím jako pirát. Kim má zájem o trh, já mám zájem o ježdění po městě, shyluje se k dešti. Vyložím jí na trhu (je to tak romantický - nad jednou ulicí neony "Pubstreet", nad druhou "Night market") a jedu na sever, chci "to" vidět. Padá tma, občas nebe rozčísne blesk (celý nebe září, bez hromu) nevím kam jedu, ale tuším že to bude ono. Nikde nikdo, stažený vnitřnosti, voda ve vzduchu. Objedu ten velikej vodní příkop, zastavím, vypnu motor a chvilku postojím. Jo, tady to bude dobrý.
Vzpomínám na kostel Sv. Matouše v Orlici. Jak se člověk na takový místa dostane, akorát pokejvá hlavou, jakože jasně, dobře jste to vybrali. Vždycky mě zajímalo, jak velkou roli hraje při výběru oblasti pro výstavbu něčeho takovýho energie toho konkrétního místa a jak moc je to prostě kalkul. Támhle jsou pole, za náma je cesta a před náma jezero.
Nebe se rozsvěcí, zvedá se vítr a velký kapky začínají plácat o vodní hladinu, o listy na stromech, helmu na mojí hlavě.
Vylovím pláštěnku, nasoukám se do ní a rychle zpátky. Slíbil jsem, že budu pryč jenom půl hodinky. Prázdná silnice, totální tma a déšť. Na té rovné silnici, s dálkovýma, sklopeným hledím ... zpomalím až když je na silnici tolik vody, že pod kolama necítím zem.
Takový déšť pak přichází každý večer. Zapadne slunce a během půl hodiny to začne. A prší a prší a prší. Někdy celou noc, jindy jen pár hodin. Prší.
Angkor je impozantní. Architektura surová, ty místa přímo září. Způsob jakým se ty chrámové komplexy rozkládají v prostoru (vzhledem ke krajině; způsobu jak je člověk vidí, když jimi/kolem nich prochází, jak na ně během dne dopadá světlo) ... Impozantní. A ty vážky všude! Nicméně chrám se nestává chrámem tím, že ho postavíme, áno. Současná situace v oblasti je taková, že tam je fakt hodně lidí. A nikdo tam není jenom tak, jakože by kousek odtamtud bydlel nebo tak něco ... ne ne ne. Tady se nedá bydlet, tady se nemá bydlet! Snad ani být se tu nemá.
Všichni tam ale jsou a jsou tam jenom pro lidi, pro lidi jako jsme my. Smutno.
Kim pořád bere léky (tyfus), po těch ranních (které užívá až odpoledne, protože to je naše ráno; díky tomu se taky do dne nevejde polední dávka ...) se jí vždy tak za dvě hodiny dělá zle, zle jakože hodně zle, padnout a umřít. Takže si veme léky, na motorce vjedeme zadním vchodem do hlavního komplexu a procházíme tu oblast. Dojdu k závěru, že budova je osově souměrná nejen levopravě ale i podélně, dohoda je jasná: Já to objedu a počkám tě na druhé straně, na místě odpovídajícím místu, kde stojíme teď. Záhy zjišťuju, že plán je parádní věc, ovšem jen za předpokladu, že funguje. Komplex je souměrný jen levopravě. Kupodivu jsou zahrady a vůbec všechno na straně s hlavním vchodem mnohem rozlehlejší a zastavit na místě odpovídajícím místu, kde jsme stáli předtím je téměř nemožné. But there you go.
Dvě hodiny od léků právě ... teď.
Jedu po štěrkové cestičce vedoucí jaksi bokem směrem k hlavnímu vchodu. Je mi trapně. Jediní další lidé na motorkách jsou místňáci, mají tu práci (sekají trávu atp.). Uhm, takže z místa, kde teď jsem se s motorkou na hlavní cestu nedostanu. Dobře, dobře, já to tak nechtěl, donutili jste mě (eh). Vracím se zpátky, traverzuju trávník, vyjíždím po prkně a nakonec s buranským úsměvem parkuju před hlavním vnitřním chrámem - jako před hospodou. Samozřejmě nemám telefon, nakonec šťastný shledání. Transportuju mrtvolu na hotel.
Mezi Angkor Wat a Angkor Thom je kopec, další kopec je na severo-východ od Angkoru (nemůžete ho přehlídnout, cca 10minut na motorce). Na obou kopcích stoji Angkor style domky, takové chrámečky (ten mezi je dost velký, ten dál je ale zas homeopatický ... průměrně jsou to prostě chrámečky). A na těhle místech to je. Tady to pořád mají.
Na kopec "mezi" se točí pěšinka, potkáme slona. Nahoře chrám, z vršku výhled, Zevluju sám, fotím. Asi mi to trvá, protože po nějaký chvíli se za mnou nahoru po schodech vyškrábe i polomrtvá Kim.
Sluneční paprsky si s tím pískovcem moc dobře rozumějí, všecko vypadá snově, půlka nebe tak jasná jak jen může být a zbytek modro-černý (přichází déšť). Světlo jak nikdy, fotím. Cestou dolů potkáme slona.
Na kopec "dál" vedou schody (666). Dvě hodiny od léků právě ... teď.
Nalakovaný boty, slušivá uniforma, osmahlá tvář. Voják na nás už čeká, rozloženej na posledních schodech, houfnice přikrytá plachtou (vzpomínám na Nui Ba Den severně od Saigonu), vysílače. Kim se kácí pod přístřešek a já to s vojákem obcházím. Stromy rostoucí ze střech chrámů, kytky, vážky, něžnej vítr a to šílený nebe! Modlitební praporky v pagodě, panenky. Budu si napořád pamatovat jak jsem to skládal do hledáčku. Duchové, magie, surovost. Kim nakonec (jako Fénix) zase vstane a tak si dáme ještě jedno kolečko. Nikde nikdo.
Lidi tam musejí vyjít pěšky, koho to nezajímá ten tam prostě nepůjde. Nikdo tam neruší. Tady slávě Angkoru rozumím i já.
A teď konečně děsivá esence Kambodži.
Jednou večer (prší) přicházíme zpátky na hotel a přede dveřma utrousím, že se jdu ještě projít, že potřebuju být chvíli sám. Toulám se městem, spokojeně moknu. Něco je celou dobu divně, něco je celou dobu nesprávně, něco do sebe nezapadá. A tak se kolem mě posouvají ulice, stromy, plyne řeka a lítají kapky. Najednou proti mě postava, holka. Vykračuje si. Bez významu až do chvíle, kdy si (my běloši) kouknem do očí. A všecko je to hned tady přede mnou. Veliký, planoucí, tmavý oči, vteřina. Beze slov dostávám odpovědi na svý otázky. Romantično, dobrodružství. Já jsem jeho součástí. Jen proto mi patří zář těch očí. Tohle není skutečnost, tohle je dobrodružství, drž svoje oči dokořán, ať ti nic neuteče, abys nic z toho nezapomněl. Tohle není Svět, tohle je něco zvláštního, tady nežijí lidé. Tady to všechno začíná s naším příjezdem a končí s odjezdem. Smutno.