čtvrtek 25. října 2012

Cesta časem

Prvního září jsem si v Hoi An (už zpátky ve Vietnamu) sednul s blokem a začal psát. Teď, když se mi konečně povedlo na půjčeném počítači zprovoznit českou klávesnici, teď to teda můžu začít přepisovat, doplňovat a nějak dál rozvádět.

Co tady bude několik příspěvků ke čtení jsou tedy přepisy mojich poznámek (Tímto děkuju Hanče za luxusní poznámkovej blok! Posledně jsem na něj skoro nešáhnul, teď jsme si hodně blízký.).

Začalo to devátého srpna, kdy jsem vylezl z letadla na Tan Son Nhat v Saigonu. Dvanáctého už seděl s Kim na motorce a mířil do Kambodži.
Phnom Penh, Siem Riep, Stung Treng (Kambodža), Pakse, Attapeu (Laos), Hội An, Đà Nẵng, Huế, Nha Trang, Phan Rang a domů na kolej v Saigonu.
Postupně jsem se v zápiscích ke všem těm místům vracel. Zápisky ovšem, ne úplně chronologicky, začínají návratem jen do 2/3 cesty, do Attapeu v Laosu:

V Attapeu (jihovýchodní Laos) jsem přišel o Jablko (a blesk k foťáku; Kim vzali telefon) a tak teď proháním ruku. Nakonec je to osvobozující ... totiž Jablko bylo trochu jako prokletí. Příliš dobrý, známý, závist provokující. Taky mi nebylo úplně volný tj. nebyl jsem srovnanej s tím, že bych o něj mohl přijít, že by se mohlo nějak měnit.
Aby bylo jasno, ten stroj nám dvakrát spadnul na zem. Poprvé na cestě ven z Kmb, kdy ho uprostřed noci skopnul (batoh) chlapík, se kterým jsem pak jel pro benzín (to bylo obvzlášť roztomilý). No a podruhé nám ten batoh spadnul, když jsme převazovali druhé zavazadlo. Pokaždé beton z metru. Poprvé pohoda, ale podruhé jsem hned, už jenom podle zvuku, věděl, že je vymalováno. Zkřivenej roh, prohlej displej ... pořád stoprocentně funkční, ale dokonalost tatam.
Hodně mě bolely všecky ty věci kolem toho. Všecko, co jsem druhým dřív vysvětloval: nesahat na displej, bejt na ten stroj hodnej, pracovat přes síťovej kabel. Nakonec je to sprostě absurdní.

Hên xui, štěstí nebo smůla? Ha! Kdo ví?

To všechno ale nic nemění na tom, že spolu s kusem hliníku zmizela i spousta nul a jedniček - fotky pomalu z celé cesty, plno textu, další fotky a další a další. Tři měsíce focení a psaní.
Budu vyprvávět později. Ke všemu se dostanu.


Teď technická poznámka - někomu se může tady ve Vietnamu (nebo v jiné zemi, kde píší jiným skriptem než latinkou) stát, že prostě nebude schopnej rozchodit českou klávesnici (na půjčeném počítači, počítači místňáků). Mluvím o strojích s Windows. Normálně si naše rozložení zapne a začne psát a zjistí, že to funguje tak z 80 procent, bude googlit a vsecko bude směřovat k tomu, že v počitači je nějaký vir, který tyhle problémy způsobuje. Vypněte unikey (prográmek, který umožňuje psát těma "divnejma" jazykama na standartní klávesnici) a bude to ok. Lehký, jasně. Trvalo mi hodiny, než jsem na to přišel. Je to tak lehký, že o tom není nikde ani zmínka.

Zpátky na motorku, zaseknul jsem se s pláčem nad Jablkem, ale je třeba pokračovat. Řídím a uvnitř mě běží všecko  to zajímavý a silný. Všecko to, co bych chtěl nějak přeměnit v kudrlinky na papíře, rozpracovat a konečně - sdílet s někým dalším. Tohle všechno se často a s nesmírnou silou objevuje právě když řídím a pak to zas mizí, jakoby toho nikdy nebylo. A pořád dokola ... velká část poznámek z cesty jsou proto odlesky toho, jak jsem to vnímal právě skrz sezení a sunutí se krajinou.