Jela za kamarádem vyměnit svojí starou za jeho novou (motorku). Přišlo mi to nevhodný, nerozuměl jsem ... a když se pomlácená za pár hodin vrátila domu, musel jsem se nakonec smát. Kdo koho poveze do nemocnice? Další den ráno je mi mnohem líp a uvěřím, že tentokrát na malárii neumřu :)
A zase sedím na motorce a všechno je jinak, stále stejné město, ale můj pocit z něj je tolik jinej. Na všech těch místech jsem byl tolikrát a teď je nepoznávám. Vím přesně, kde jsme, ale ty místa nepoznávám. Široce otevřený oči, jakobych se po letech vracel domů a šel se projít po okolí, ty jo! Tady přece bylo tohle a támhle tamto ... až na to, že tady se nezměnilo vůbec nic a já to přece nepoznávám. Nekončící sen o tomhle městě a mě v něm.
Sedím a koukám, přestalo pršet, už je tma, nad domy se zvedá mlha - a v kombinaci s ostrým pouličním osvětlením mizí všechno pozadí - a ty domy přede mnou, se zelenými vraty, stolečky a odpadky, vývěsním štítem. To všechno je jenom vtip, nic, prázdno. Je to dokonalý, v tichu. Na jedné straně ulice jsem já a na druhé ty domy, světla, židličky, odpadky a hlouček lidí. Sedíme tam, domy a já. Navzájem se pozorujem, jsem si jistej, že stačí vstát, přejít prázdnou silnici a pak ty domy rozhrnout rukou, podívat se na druhou stranu jako skrz žaluzie. A jasně, bude tam ten podivný druh tmy, kde nic není, ale sám sebe a ostatní lidi normálně vidíš.
Mluvím o tom, co cejtím, ale nechápe. Tohle je Saigon, za domy jsou další domy.