Těch 500 nakonec není tak daleko, ale ono skoro pořád prší, je provoz. A mě je zle, bolí mě břicho, různě proto dřepím u silnice a tak. Padne tma a nám stále chybí 250.
Silnice se vyprázdní, denní jezdci jdou spát a z děr lezou jiný zvířata. Autobusáci a řidiči náklaďáků. Nasadí dálkový světla (něco takovýho jsem viděl na fotkách z Paříž-Dakar), klakson a plný plyn.
Já mám teda taky dálkový, za obzorem jsou světla, sklopím na potkávací. Borec ne. Problikám ho, jakože "Au, ty vole, bolí to a nic nevidím!" devadesát osm frajerů ze sta udělá co? Nic. Někteří taky zablikají asi jakože "Ahoj" nebo co. Rutinně vztyčuji prostředníček. To mě ale po čase přestává uspokojovat, nejsem přesvědčen o výchovnosti toho gesta.
Takže nasazuji novou techniku. Problikat, bez reakce, vztyčit prostředníček, přejet do protisměru (pokud je třeba, jeden by nevěřil jak často kluci jezdí po naší půlce), nasměrovat motorku přímo do autobusu/náklaďáku a jet, nekompromisně, zablikat a čekat - na klakson, blikání, kvílení brzd a smrad spálený gumy. Dobrá práce! Snad se ti rozvolnilo, frajere!
Celý den (a noc? haha) čekám na ten pocit, že můžu řídit už napořád. Tak to se nestalo a je mi akorát zle a všecko mě bolí.
Hotel Kim kamarádky je zas dražší (je sezóna; ale hovno sezóna, sezóna dešťů tak akorát, se přestaň tvářit, že nám děláš službu, dík). Stejně jako minule je náš Nha Trang trojkombinací pokoj-jídlo-bahno (lázně, jojojoo).