Výtahem jedu do šestého (posledního) patra univerzity, je tam výhled na budovu televize a na vnitřní město. Všechny učebny jsou plné – až na jednu. K ní si to namířím. Stojím u zábradlí, pozoruji satelity, přemýšlím jak (a jestli vůbec) je fotit.
Koutkem oka vnímám chlapa v uniformě uklízeče/školníka/technického pracovníka, jak stoupá po posledních schodech a s úsměvem se ke mně blíží.
Deset metrů, dobrý, pět metrů, dobrý s výstrahou. Pořád se usmívá, je takovej přítulnej. Kouká, jakoby někoho podobnýho nikdy neviděl. Je mu tak čtyřicet, dráty v puse, chybějící zuby, ale i přesto vykouzlí fakt milej úsměv. Jde až ke mně, něco mi vykládá, na něco se mě ptá. Pohoda, to se děje běžně, svojí vietnamštinou mu říkám, kdo a odkud jsem, kolik mi je let a co tu dělám – tj. všechno, co umím. Poslouchá a tlemí se. Pohladí mě po ruce, eh, no dobrý, to se tady dělává, není to prvně. Pořád vypadá udiveně, pohladí mě ještě jednou, nakloní se ke mně blíž a dá mi pusu na tvář (volé, to už je moc). Je to sice moc, ale zas je to konzistentní s jeho projevem. Věřím mu, že je pro něj naše setkání v něčem zásadní, zároveň mám ale divný tušení. Rozhodnu se ho prověřit. Otočím se zády k zábradlí a čelem ke třídě. Pro představu, třídy v téhle budově mají po obou stranách po celé délce „okna“ (mříže zevnitř & okna zvenku) a na jedné straně je tak tři čtyři metry široký balkón, který je průchozí po celé délce patra a na straně druhé je balkón o něco užší, tak dva metry a s přepážkou mezi místnostmi. Otevřu dveře do třídy, vlezu dovnitř a chystám se udělat nějakou fotku – chci tam mít lavice, mříže, větráky a má to být vzdušné a světlé, prosté a zároveň solidní. Chci aby bylo vidět, že je to stavěné tak, aby to vydrželo nápor studentů a přitom to dobře fungovalo. Nedaří se mi. Nicméně, chlapík leze do třídy za mnou(!). Tak to je veselý. Jdu ke dveřím na balkón, zaberu za kliku, držej, nechci za ně rvát. Chlapík to zkusí, škubne a jsme venku. Má radost, prolezli jsme tak daleko od chodby, jak to jenom šlo. Fakt je to divný. Žádnej pocit nebezpečí, strach, je to prostě divný. Teď už vím jistě, že se něco bude dít. Koukám přes zábradlí, dole jezdí auta, je odtud na tuhle část města vidět opravdu dobře. Chlapík mě ale svojí přítomností ruší. Přecházím tam a zpět, koukám střídavě dolů - na ulice, a k horizontu - na město.
Koutkem oka vnímám chlapa v uniformě uklízeče/školníka/technického pracovníka, jak stoupá po posledních schodech a s úsměvem se ke mně blíží.
Deset metrů, dobrý, pět metrů, dobrý s výstrahou. Pořád se usmívá, je takovej přítulnej. Kouká, jakoby někoho podobnýho nikdy neviděl. Je mu tak čtyřicet, dráty v puse, chybějící zuby, ale i přesto vykouzlí fakt milej úsměv. Jde až ke mně, něco mi vykládá, na něco se mě ptá. Pohoda, to se děje běžně, svojí vietnamštinou mu říkám, kdo a odkud jsem, kolik mi je let a co tu dělám – tj. všechno, co umím. Poslouchá a tlemí se. Pohladí mě po ruce, eh, no dobrý, to se tady dělává, není to prvně. Pořád vypadá udiveně, pohladí mě ještě jednou, nakloní se ke mně blíž a dá mi pusu na tvář (volé, to už je moc). Je to sice moc, ale zas je to konzistentní s jeho projevem. Věřím mu, že je pro něj naše setkání v něčem zásadní, zároveň mám ale divný tušení. Rozhodnu se ho prověřit. Otočím se zády k zábradlí a čelem ke třídě. Pro představu, třídy v téhle budově mají po obou stranách po celé délce „okna“ (mříže zevnitř & okna zvenku) a na jedné straně je tak tři čtyři metry široký balkón, který je průchozí po celé délce patra a na straně druhé je balkón o něco užší, tak dva metry a s přepážkou mezi místnostmi. Otevřu dveře do třídy, vlezu dovnitř a chystám se udělat nějakou fotku – chci tam mít lavice, mříže, větráky a má to být vzdušné a světlé, prosté a zároveň solidní. Chci aby bylo vidět, že je to stavěné tak, aby to vydrželo nápor studentů a přitom to dobře fungovalo. Nedaří se mi. Nicméně, chlapík leze do třídy za mnou(!). Tak to je veselý. Jdu ke dveřím na balkón, zaberu za kliku, držej, nechci za ně rvát. Chlapík to zkusí, škubne a jsme venku. Má radost, prolezli jsme tak daleko od chodby, jak to jenom šlo. Fakt je to divný. Žádnej pocit nebezpečí, strach, je to prostě divný. Teď už vím jistě, že se něco bude dít. Koukám přes zábradlí, dole jezdí auta, je odtud na tuhle část města vidět opravdu dobře. Chlapík mě ale svojí přítomností ruší. Přecházím tam a zpět, koukám střídavě dolů - na ulice, a k horizontu - na město.
Pak se přitočí blíž a zkusí mi šáhnout do rozkroku, dobrej pokus. Vyhrává na mě čas, protože nechápu. Pantomimicky mi nabízí orální sex a podruhé zkouší, se stejnou so-so úspěšností, svůj hmat. Jsem takovej polovičatej (proto se to celé stalo), nemám jasno, jestli se mi to líbí nebo lépe řečeno, jak moc se mi to nelíbí. On to samozřejmě cítí, takže na mě doráží a postupně je víc a víc neodbytnej (ale pořád milej a svým způsobem něžnej, až je to dojemný), jsem důraznější, držím si ho dál od těla, procházím kolem něj a dveřma zpátky do třídy, ještě jednou se vrhá za mnou a šikmo zezadu mě potřetí objímá, ruce mu opět tak tak dosahují k jeho oblíbeným místům, otáčím se naplno k němu a zbavuji se ho … Xin chao anh, absurdně se rozloučím a rozvážně vykračuji ke schodům na druhé straně patra. Eh …
Celou dobu se cítím v bezpečí, asi jako bych na něj míříl pistolí (dobrej pocit, nabito, jen to odpálit), přitom to bylo veskrze nepříjemný, protože jsem vůbec nevěděl, co s ním mám dělat. Odstrčit ho? Praštit/kopnout/opepřit? A proč vlastně? Nehodilo se to. Už slyším, jak někdo říká: „To bylo jasný, měls ho pořádně vosolit atd. atp.“ Věřte, že to jasný nebylo. Nechtěl jsem na něj šahat, ubližovat mu.
Ááá, každej Vietnamec teď vypadá jako prostitut/násilník/kriminálník.
Přemýšlím, co bych dělal, kdyby tam místo chlapa byla nějaká z místních dvacítek …
Večer jdu s holkama do divadla vodních loutek. Užívám si – po dvaceti minutách se o mě začíná pokoušet spánek a na jeho hranici se potácím až do konce představení (pohodlné sedačky a sibiřských 22°)
Pak si kupujeme ovocný koktejl a děláme (v rozverné náladě) poprvé chybu – neptáme se na cenu předem. Takže nás pořádně stáhnou. V areálu kolejí a jeho okolí k nám přistupují jako k místním (ve věci cen). Ve městě musíme přepínat do jiného módu, dávat pozor.
V pohodě stíháme autobus (posledně jsme naskakovali za jízdy) … a to mě přivádí k další veselé zkušenosti. Znáte revizory? stojí na Muzeu a čekují cizince a Vás (pokud zrovna nemáte lístek/vypršela Vám platnost legitky). V Saigonu je to v autobusech trochu jinak. Vlezete dovnitř a koupíte si lístek za 4k VND (~ 4 Kč) a jedete, nad padesát kilometrů je to 5 VND. Lístky prodává řidičův side-kick, pořád spolu kecají a mají pohodu. Revizor je další chlap, nastoupí a provádí dvojí kontrolu. Jednak Vás – jestli máte lístek a druhak borce s lístkama – jestli se nefláká/nedělá službičky kamarádům.
A poslední věc – teď jsou někde tady okolo (nepostřehl jsem přesně kde, internet neběží dost dobře na to, abych se mohl podívat) povodně. Ve škole probíhá sbírka na pomoc vytopeným … funguje to tak, že přispějí úplně všichni. Odchytí je u brány do školy nebo přijdou do učebny. Učitel Vás pak požádá, jestli byste také nepřispěli (a sám jde příkladem; všichni tam něco hodíme).
K zamyšlení: Je to solidarita nebo konformita?
Xin loi, tohle bylo dlouhý.
Edit: Už jsem na toho chlapíka mířil foťákem, měl zakomponováno (to bylo ještě před incidentem) a z nějakého důvodu jsem to nezmáčknul. Je to škoda? Nevím.
Chlap dělá na univerzitě securiťáka, potkáváme se - v prostoru s internetem, na toaletách, kde tu. Černej humor.
Teď, když už vím, kdo to je a co ve škole dělá ... si přeju, aby to na mě zas někdy zkusil. Kudla se mi otvírá v kapse ...
Přemejšlím, jak se o tom zmínit někomu z univerzity ... Je to dost delikátní, mluvil jsem o tom s pár Vietnamkama (studentkama), ukázal jim ho a tak ... moc nechápaly. Asi to ještě potrvá.
Edit: Už jsem na toho chlapíka mířil foťákem, měl zakomponováno (to bylo ještě před incidentem) a z nějakého důvodu jsem to nezmáčknul. Je to škoda? Nevím.
Chlap dělá na univerzitě securiťáka, potkáváme se - v prostoru s internetem, na toaletách, kde tu. Černej humor.
Teď, když už vím, kdo to je a co ve škole dělá ... si přeju, aby to na mě zas někdy zkusil. Kudla se mi otvírá v kapse ...
Přemejšlím, jak se o tom zmínit někomu z univerzity ... Je to dost delikátní, mluvil jsem o tom s pár Vietnamkama (studentkama), ukázal jim ho a tak ... moc nechápaly. Asi to ještě potrvá.