5 g

Je pátek, šest hodin večer, jsem po večeři, odvážil jsem 5 g sušenejch hub, jím je, žvejkám, zapíjím čajem. Cigareta na balkóně a oblíkám se - půjdu se projít do Krčáku. Mám tak hodinku než se to naplno rozjede. Na hlavní část výletu bych rád byl doma.
Plán je plán.

U hřiště si všímám jednoho stromu, do jeho koruny se opírá slunce, nikam jinam. Jdu pomalu. Krčák v květnu je krásnej. Přicházím k pasece - vlevo smíšený les, čím dál od cesty tím vyšší stromy, vpravo poměrně souvislý porost vzrostlých listnáčů, hned u cesty několik masivních dubů, mezi nima lavička. Na chvilku si sedám, vzpomínám jak jsem před několika měsíci šel opačným směrem a ten velkej dub upoutal mojí pozornost a musel jsem si na něj šáhnout.

Už je něco jinak. Zem se pomalu vlní a sune sama po sobě, listy na zemi se plíživě, téměř neznatelně natáčejí.

Zavírám oči a vnímám tu známou psychedelickou dynamiku. Všechno ožívá - asi jako když člověk stojí na zamrzlé řece a led pomalu taje, tekoucí voda je slyšet a pak i vidět, a kdo se dívá, má pramalou moc nad jejím prouděním a dřív než může cokoliv udělat- se řekou sám stává.

Zvedám se a jdu dál, pomalu a usebraně "tohle bude velký".

V nejzazším bodě okruhu, kde se cesta prudce obrací, si všímám hedvábných vláken, která visí z listů a větví stromů, jsou všude kolem a svým vlastním nepopsatelným způsobem krystalicky bíle září, jakoby zevnitř sama sebe, jakoby ta záře byla jejich nehmotnou podstatou a i fyzickým tělem. Usmívám se. Po pravé ruce další palouk a na něm několik laviček, všechno se koupe ve světle zapadajícího slunce. Tady jsem si už dlouho chtěl (při takovéhle příležitosti) posedět. Měl jsem jednu lavičku vyhlídnutou, je ale dost nakřivo, vypouštím povzdech nevole, ale sedám si a zjišťuju, že to nebude tak hrozný.

Sedím. Myslím na lesní zvěř. Zavírám oči a, guess what, přichází jelen. To je dobrej moment, zvíře zastavuje tak blízko, že jediný co vidím je jeho čumák a kousek oka. Prudce otevírám oči a z obrazu zůstává akutní pocit čísi přítomnosti.

Zvedám se, přecházím paloukem a jdu po úzké pěšině daleko od hlavní cesty. Stezka vede ke srázu a na jeho hraně je další lavička, před ní stojí dvě srnky, koukáme na sebe, sklopím oči, ony popojdou a já si sednu a pozoruju je. Svět je podivnej prostor, kde jsem a přitom nejsem.

Zase se sbírám a chvíli jdu. Nacházím další pěknou lavičku (a potkávám další srnky) a ještě jednou si sedám. Než od téhle poslední lavičky ujdu sto metrů do hustšího podrostu, už je tma. V dómu z klenoucích se větví listnáčů chvíli postávám. Je co je. Věčnost.

Ještě jednou zastavuju a tentokrát se dostávám do prostoru totálního zmatení, jsem zaskočenej silou toho stavu.

Odnikud ale zase vyjedu - jako z tunelu - zpátky do lesa a šímrá mě v břiše - nepoznávám svý okolí, ujdu pár kroků a nic se ve vnějším prostředí nezměnilo. Pokračuju v chůzi a vnímám, že se stále dokola objevuju na stejném místě. Je fialovo-rudá tma, stromy jsou černý, vidím timhle barevným labyrintem jen na několik metrů. Podívám se na zem, kamže to šlapu, chvíli jdu, zvednu hlavu, rozhlídnu se: jsem zas tam, kde jsem byl. Sakra. Sen ze kterýho se nejde probudit? Koukám na věci a jsem jima a koukám skze ně sám na sebe. Kde a kdo teda jsem? A bude to tak už napořád?
Smiřuju se s novou podobou reality. Ale pak cosi zahlídnu a stejně svitne naděje - boční stěny paneláků ve světle měsíce a pouličních lamp - skrz nekonečný zástupy smrků tahle rudo-stříbrná hradba vypadá jako brána do pekla, a přece - je to změna, nezůstanu už navěky v blair witch snu.

S úlevou jdu po schodech, odemykám, otevírám, zavírám a zamykám. Už bude konec?

Opírám se hlavou o dveře, je tma, vnímám jenom obrysy, občas si uvědomím jednu ruku na klice a druhou volně na desce dveří. Ty dveře jsou chvíli bariérou a chvíli otevřeným oknem do ně/nikam, sedám si na stoličku.
Nic.
Jsem milion různejch lidí a nikdo, všichni jsou stejně naživu a je ticho a slyším je (a ničemu nerozumím), vidím je a nepoznávám je, jsem si jistej jenom jednou věcí - všichni jsou já, a všechno je já, a není kam jít ani co dělat.
V jednu chvíli ale zvednu ruku a je celá pokrytá klínovým písmem, který slabounce modro-fialovo-červeně září a mě napadá "super, konečně zas něco konkrétního rozpoznávám".

Procházím davem do kuchyně, tam svítím popsanou rukou na hodiny, je půlnoc. Byl jsem třicet minut v lese šest hodin.