Xenofobie se dá naučit. Místa jde nenávidět kvůli lidem, který tam žijou. Začit bejt citlivej na nejjemnější narážky. Chtít něco zpátky za svůj investovanej čas.
Tak třeba: Jak dlouho jsem se učil místní jazyk? A co jsem našel? Mělko? Iluzi svébytný kultury, iluzi o fajn lidech?
Ale zpátky ke xenofobii. Pozitivní obrat tomu říkám.
Známý, jehož jméno zůstane stejně jako všecky další jména nevyřčeno, studoval v Anglii. Žil tam řadu let a po ukončení vysokoškolských studií se vrátil zpátky domů do Saigonu. Nebudu se probírat tím, jak je možný, že on mohl na takhle dlouho odjet a jeho rodina mu dokázala financovat celé studium a pak po návratu nastoupil do "zaměstnání" - jako čerstvý absolvent způsobem, který bych čekal od někoho, kdo má za sebou 30 let zkušeností na pracovním trhu.
To je zároveň něco, co by mě zajímalo, jestli funguje takhle plošně i u nás (a akorát to stojí mimo běžný témata komunikace) - platba předem za lukrativní pozici, za dobře placený místo.
Tak ten kluk mi hlasitě vyprávěl o tom, jak je možný, že si náš další společný známý stěžuje na to jak ho ostatní diskriminujou a uráží (protože je černej).
Jak to bylo tenkrát, když jsem já prvně přijel do Anglie? Vznáší řečnickou. Lidi se mnou neprohodili ani slovo, jakobych pro ně neexistoval, dokud jsem nedokázal mluvit anglicky stejně jako oni! Kolikrát mě negři zbili? Myslíš, že si to pamatuju? Myslíš, že to dokážu spočítat?
A myslíš si, že on to tady ve Vietnamu má takový jako to měl já a mý kamarádi tenkrát v Anglii? Prosímtě, taková pohoda! Vždyť on neumí ani slovo vietnamsky, to kdyby to tady byla Anglie, to by čuměl. On si příde do klubu a že pro ně bude dělat a oni si poslechnou jeden song a má to jasný. Myslíš si, že je o tolik lepší než naši kluci? Kdyby on byl někdo jinej, zkoušeli by ho hodiny a hodiny ... a on si bude stěžovat jak je to tady nehostinný!
Skupina mohla mít kolem deseti lidí. Navzájem se všichni znali různě dlouho, celá skupina začala jako skupina fragmentovaných skupin, které k sobě postupně našly cestu. Cestu hledali a našli v hospodách a klubech, říkali tomu přátelství. Ve skupině jsou i ženy. Jedna třicetiletá, to je paní majitelka. A pak je tam taky on, černý šampion. Všichni ve skupině berou majitelku jako bohyni, starají se o ní a předhánějí se, kdo jí bude blíž. Nakonec je to on, kdo jí může zvát "má".
A pak se rozjede kolotoč legrácek, co začínaj "Hej negře!" a pokračujou "nešahej takhle na mojí sestru", "mojí sestře takhle říkat nebudeš", "jak je to možný, že tě na fotkách nevidím".
Ale vždyť je to jenom legrace, nic z toho jsme nemysleli vážně, jsi přece náš kamarád. A pak budou mluvit s náma, protože už není s kým a co dřív byla legrace a pohodička nabude kolosálních rozměrů, pročistí se a stane xenofobií. Neskrývanou (ale pořád neuvědomovanou?) tváří v tvář třetí osobě a podávanou jako vtip v komunikaci s tím, koho se týká.