Se „spolužákem“ (uvozovky, protože by mohl být můj táta) jsme se jednou, místo zevlování na zápraží domu kamarádek v Ha Tien (vzpomínám na Camuse a Dům tváří ke Světu), rozhodli něco málo udělat a vypravili se (kolikrát tam už byl?) na zajímavá místa podél hranice s Kmb.
Klasicky autobusem přes noc, v Chau Doc jsme po 4té ráno. Město se koupe v mlze, všechny domy jsou zabedněný, je ticho. Jenom na jednom místě se svítí. Oblíbená kavárna („hangout“) kamarádů. Hledáme dva konkrétní xe-omy, nejsou tam … tak alespoň to kafe a cigáro, vybalíme foťáky a jdeme se projít. Kámoš vypráví, jak sem v 78mým dopadaly Kmb rakety a jak zněly praskající lebky místních.
Jdeme k řece – najisto – východy slunce nad Mekongem nikdy nezklamou. Fotíme, jíme, kafe, cigáro a zpátky k hangoutu. Zjišťujeme, proč jsme se nemohli jednomu z těch kluků dovolat:
Je mrtvej.
Rozmlouvání; získáme číslo na jeho mladšího kámoše a přemluvíme ještě jednoho dědu pro naší věc. Kafe … a jedem všichni ke Q domů, zapálit tyčinky, obětovat cigarety (Když kámoš kouřil, na oltář mu na vyhořelou tyčinku napíchneš zapálené cigáro - „so the dude in heaven can have a smoke“.), popovídat s jeho ženou, návštěva u dalšího kluka a pak už na motorky. Nui Sam kousek za městem a pod ní chrám nejvyšší deity jihu Vietnamu. Hmmm (ve zkratce – je potřeba se tady stavit a pomodlit – klasicky: "Ó, nechť mám hodně peněz." Pardón, ale až příliš často je to přesně takhle.). Zpátky na motorky a podél kanálu (vyhloubenýho otrockou prací Vn a Kmb lidí - pod bičem Frantíků) míříme k Nui Cam a Ba Chuc. Hranice s Kambodžou je odsud dva kilometry, rovina a v dálce pás kopců, sytě zelený rýžový políčka, vůně vody a spalující slunce: Krásnej venkov. Houpem se na motorce, kouříme, kecáme.
Po pár desítkách kilometrů konečně na místě. Něco jako kostnice, památník masakrů. Co se tady stalo?
V dubnu 78 v průběhu dvou týdnů tady (a v dalších městech/vesnicích podél hranice – jak na sever tak na jih) řádili kluci (průměrnej věk 20 let) z Kambodžský armády (přesně stejní jako moji současní spolubydlové). Všichni tenkrát měli hlad, bylo jich málo, měli špatné zbraně. Ale stačilo to na povraždění ~3100 lidí (na tomhle jednom místě, další stovky jinde). Ó, jak byli ti chlapci zlí! Asi jo, přece jen je něco jinýho střílet lidi do týla a nebo jim rozbíjet lebky palicí, znásilňovat ženy (do jedné), těhotným rvát plody z těla – aby to byla ta poslední věc, kterou uvidí – a ty „bez radostného očekávaní“ napichovat na bambusové pruty (áno, odspoda nahoru). Takže kluci si to tady docela užívali. Je to humus (a nebo to ani nemohlo být jinak?! … to je můj dojem z mnoha věcí tady – dá se o nich vyprávět a slýchat óch! ale pravda je taková, že tak se to prostě dělá) ... ale pokračujme, bude ještě veseleji:
V téhle době byla podél hranice roztažená i Vietnamská armáda (mysleli na invazi do Kmb). Schodou okolností byla právě na tohle místo převelena jednotka z dalekého severu (předtím tu kempovali místní kluci; asi znali ty lidi dole pod kopcem až příliš dobře, to se někomu mohlo nehodit, jó soucit) … no a co se nestalo. Ba Chuc leží pod kopečky v takovém pseudo-údolíčku. Z kopečka je na něj hezky vidět. Na kopečku jsou Vn klucí (mají letecto, artilérii, jídlo, munici) a přes rýžový pole na západ je Kmb. Jednoho dne přes to rýžový pole přiletí pár raket … a kolem jedenácté v noci přitáhnou i Kmb chlapci a pustí se do práce. Vn armáda stojí na kopci a kouká. Kouká jeden den, dva, tři, týden, dva. A pak to teda nějak skončí. Zavolají se mezinárodní reportéři (aby si vyfotili těla v rozkladu) a řekne se: „Ale bububu, už toho bylo dost! Jste opravdu moc oškliví sousedé, když děláte takové věci našemu lidu!“ A tohle se dělo tam i onde – vždy s podobným scénářem.
V téhle době byla podél hranice roztažená i Vietnamská armáda (mysleli na invazi do Kmb). Schodou okolností byla právě na tohle místo převelena jednotka z dalekého severu (předtím tu kempovali místní kluci; asi znali ty lidi dole pod kopcem až příliš dobře, to se někomu mohlo nehodit, jó soucit) … no a co se nestalo. Ba Chuc leží pod kopečky v takovém pseudo-údolíčku. Z kopečka je na něj hezky vidět. Na kopečku jsou Vn klucí (mají letecto, artilérii, jídlo, munici) a přes rýžový pole na západ je Kmb. Jednoho dne přes to rýžový pole přiletí pár raket … a kolem jedenácté v noci přitáhnou i Kmb chlapci a pustí se do práce. Vn armáda stojí na kopci a kouká. Kouká jeden den, dva, tři, týden, dva. A pak to teda nějak skončí. Zavolají se mezinárodní reportéři (aby si vyfotili těla v rozkladu) a řekne se: „Ale bububu, už toho bylo dost! Jste opravdu moc oškliví sousedé, když děláte takové věci našemu lidu!“ A tohle se dělo tam i onde – vždy s podobným scénářem.
Tenhle příběh by ale měl vyprávět někdo jiný.
Což mi připomíná: konečně jsme zašli do muzea války (a taky do pár dalších muzeí, ty byly vesměs hrozný – pokoj se židlema, pokoj se židlema a kytkama, pokoj se stolem – a na něm telefon … ). Krom toho, že tohle muzeum ctí polední pauzu, je to tam dobrý.
Napořád mě budou provázet 3 fotky (z těch stovek a stovek). První – protože je prostě dobrá; druhá, protože je pravdivá a konečně třetí – protože jsem na ní já. A klečím na hrudníku nějakýmu chlapíkovi, zatímco mu kámoš lije na obličej vodu (jojo, přes roušku) a další kluci lelkují kolem nás … a je to tak skutečný a brutálně samozřejmý a jak tam před tím obrázkem stojím, tak mi dochází, že přes to všechno, co o tom můžeme říkat, co si můžeme myslet – když na to přijde, tak ta tolik potřebná věta: "Tak to ne kluci, na to seru!" přejde pres rty málokomu.
Fotky: