V pátek (víc jak týden před Tetem) z kolejí zmizla naprostá většina lidí (zůstalo nás tam akorát ~10 studentů a sekuriťáků ... z 6ti-7mi tisíc). Nevím proč, ale ten první den – sobota – byl hroznej. Všecko najednou bylo jinak, nic nefungovalo – autobusy pořádně nejezdily, nebylo kde jíst, s kým povídat, co dělat. Z města se stal pustej ostrov. Vážná krize.
Naštěstí jsem pak celý týden měl spoustu práce – jednak se školou a druhak s přípravou pobytu rodičů, jo těšil jsem se hodně; bavilo mě to. Pak po noci u Nicol; procházím služebním vchodem na letiště (óch) a potkávám se s našima. Z hotelu do autobusu, z pagody do hospody, od cigarety ke kafi.
Vietnamci (a ano, všichni víme, že to tak je všude atd. atp.) jsou občas dost kurvy – zvlášť, když vidí skupinku bílejch ksichtů; je mi to nepříjemný a v těch chvílích bych si přál být sám a aby se rodiče (a vlastně i všichni ti moji kamarádi/kamarádky) zhmotnili až potom, co to všecko bude domluvený a zaplacený. Tak to ale nefunguje, takže během těch dvou týdnů utratíme tolik, co průměrný místňák za půl roku. Ach. Jedna věc je přispívat lidem na živobytí a druhá sypat prachy do chřtánu nenasytnejm slepcům za tmavejma „made in USA“ brejlema. (A nenechte se zmást - vzhledem k času návštěvy a navštíveným místům to byla úsporná akce)
Pak je tady A (a v době, kdy tohle dopisuju už i A2 a pravděpodobně i B a ještě pořád H), se kterou se teď mojí zásluhou trochu rychleji točí svět a já nevím, co s tím (pozn.: snaž se pohybovat tak, abys v 5 ráno neboural židle a nebudil její rodiče, možná to pak dopadne, jak by sis představoval). Potřeboval bych, aby to nějak zabralo i na B, ale ta je ledová královna první třídy. Společenský normy týkající se těhle věcí jsou tady dost striktní. Taky se mohla narodit jako kluk, o kolik by to naše občasný soužití bylo jednodušší! Ale o kolik by to bylo nudnější!
Od první chvíle se mi zdálo, že to tady bude krátký (jaké překvapení!), teď je to už úplně zjevný. Hmm a pak taky T2, M, a K a s nima spojený příběhy ... o tom snad jindy, no nebo spíš ne. Alespoň bude co vyprávět.
Troi oi! Kolik toho bude muset zůstat na papíře! Ze začátku jsem sem psal úplně všecko, protože to všecko bylo ve skutečnosti nic. A na blok akorát sedal prach. Ale teď, teď … teď? Teď je toho tolik – slov a už i fotek, který se bojím zveřejnit – protože mě děsí následky, který by se s tím mohly pojit. Jo, pojit – tak se tady žije.
Vědí, kde jsem, vědí s kým se stýkám, vědí, kde budu – dřív než já se pro to rozhodnu – jsou od sebe 500km, ale mají přehled, jakoby na mě shlížely z balkonu – jak na ulici piju kafe, kouřím a škrábu se na zadku.
Padesátiletý chlapi tady pláčou s natrženejma srdcema pro holky, který by mohly bejt jejich dcery.
Jsou tobogány bez konce, kde u kasy necháte všecko. Ha, to se mi povedlo! Přemejšlím, co jsem tím myslel. Asi to má nějakou spojitost s: A) domov na Chodově je "pryč", B) domov tady ještě není.
Kde jsou ty cigarety? A proč jsem se na tý lodi do Ha Tien tak styděl za tu skupinku krajanů? Chovali se jako prvotřídní kreténi; ty kecy, bože! Doufám, že je jejich „borec z cestovky“ pořádně stáhnul (přesně jak očekávali, jako se jim stalo už tolikrát … proč asi?), aby si příští návštěvu týhle nádherný země důkladně promysleli.
Jestli sem pojedete (poznámka k „rodičovskému sightseeing programu“ Sgn-Dalat-Sgn-RachGia-PhuQuoc-Sgn):
Dalat je krásnej, ale kdybych tam neměl kamarády (kdyby, kdyby, jakoby to mohlo být jinak) … nejspíš po 2-3 dnech puknu (nemám na to, abych se bavil jako místní expats).
Saigon je veselej a šílenej, bydlete mimo Pham Ngu Lao (malou Evropu) – můj tip je District 10, někde kolem Le Hong Phong nebo sever Districtů 1 a 3 … ale ne, udělejte si to, jak chce – opravdu na tom moc nezáleží. Všechno je to dost blízko „centra“. Uvozovky, protože o to centrum v tomhle městě nejde – nic tam stejně není, zapomeňte na Prahu apod … jezděte autobusama, popíjejte kafe na ulici s místníma, pokecejte si, koukejte na holky, poslouchejte 80kovej pop (to všechno se dá zvládnout i na zastrčeným předměstí s místníma taťuldama, 18ti letýma kráskama, plechovkou piva a cigaretou … hádejte, jaké jsou moje preference).
Noční lehátkové autobusy = zázrak, pokud zrovna nehraje „faggy got-no-balls music“. Před nástupem je vhodné se řádně upravit, aby se vám dobře spalo.
Na Phu Quoc (Duong Đong) bydlete u pláže – pokud vám nevoní 20 minut v pěškobuse – jinak je to moc fajn podél hlavní ulice vedoucí od přístavu do vnitrozemí – levnější (a lepší) jídlo, obchody a tak. Když budete chtít odjet a řeknou vám, že loď je plná, vytáhněte peněženku a přihoďte další dvě stovky et voila … duoc, duoc, chuc anh vui ve. Děkuju pěkně, rád jsem vám zaplatil i cestu domů taxíkem.
Jo a pláž na jihu kousek od An Thoi je super (sry, jinou než tuhle (a jednu před a dalších 7 za ní) nemám :) .
Rach Gia bez kamarádů pro vás asi bude jenom přestupní stanicí, což je škoda, protože – podobně jako třeba Phan Rang – je to o něco víc Vietnam …
Něčím bych tenhle náhodnej výlev potřeboval zakončit … ale asi si to schovám na chvíli, kdy se za rodičovstvem zabouchnou dveře letadla. Líbilo se jim tady a všecky obavy se po příletu postupně rozpustily.
Už se stalo:
Děkuju, že jste to takhle zvládli a těším se – až se (tady?) zase potkáme.
Fotky jsou zase poněkud slabší - víc lidí a míň věcí. Povětšinou jsem se do toho nějak nemohl dostat. Přesto je tam pár slušnejch. Trpělivost, jo, tu budete potřebovat.
DaLat (pagaody a lidi na Novej rok; když jsem potřeboval fotit, neměl jsem foťák)
Dojo (kde roste moje karate; Nicol a ródiče den před lunárním Novým rokem)
Phu Quoc (nádhernej ostrov, asi ne nadlouho. Jak to tady vypdalo před 50ti lety? Hlavně lidi a ... křivej horizont :) )