Výhoda tohohle kousku Asie je v tom, že můžete slavit Nový rok dvakrát. Oni teda ten solární moc vážně neberou, ale to nevadí – protože my to máme zaběhlé, odbudem si to svý a pak se k nim přidáme - až se i měsíc překlopí.
Za Honzou do Phan Rangu – to byla krása, pokud si odmyslím ty dvě hodiny čekání na zpožděný autobus za tmy a deště na křižovatce u Suoi Tien v Thu Duc … první půl hodinka nervy jako prase (přecejen jsem na místo odjezdu dorazil (na motorce s Kietem) o 3 minuty později), zbytečně pochopitelně. O nic nešlo … ale stejně to člověku dojde, až když se v tom veze. No, ono když tu spz přečtu až ve chvíli, kdy je bus 15m ode mě … už umím sprintovat s batohem vedle busu, za jízdy naskakovat a vyskakovat a tak … to bylo asi nejnebezpečnější, co jsem tu zažil … vyskakujete (jste vyhazováni) z jedoucích autobusů přímo pod kola motorkám a náklaďákům. Dobrý.
Phan Rang je městečko – ideální k životu. Kopečky, krásný moře, rybáři, kafe, vítr. Jako turista si tam člověk moc neužije (zatím – Rusové tam investují co to dá … k radosti místních, pochopitelně). Jako jo, jsou tam hospody, kavárny, karaoke, a ta pláž! … je to ale roztahaný. Moc se mi tam líbilo (akorát místní ruský kmotr, podnikatel pozval na Silvestra 400 svých kamarádů).
Na Silvestra si do rána povídáme (jasně – pijeme, pokuřujeme) a je to paráda. Těch 15min spánku na neděli mi úplně nestačilo :) (Co říkáš, Honzo? :))
V pondělí si dám (neplánovaně) půlmaraton na pláži. Kdybych, volé, dokázal odhadnout jak daleko to je, tak bych nemusel dalších 10 dní chodit jako chromej (protože přece nezastavím, když už tam skoro jsem, že; nadávám, ale bylo to krásný, hned bych to udělal znova). A odpoledne busem směr DaLat po rozkošně rozbitý silnici. Vietnamci často v dopravních prostředcích zvrací, myslel jsem, že se z toho natřásání a houpání musí otočit žaludky úplně všem, ale nestalo se tak. Velmi zajímavé!
V DaLatu probíhá po solárním novém roce květinový festival – ve zkratce – hudba, kytky, jídlo, pití a krásný holky (jo, kluci taky, ale chápete). Lekce ve Vietnamské rodinné etice – slušný holky se s Váma nebudou scházet uprostřed noci (zvlášť, když jejich brácha ví, co dělají a čeká na ně s motorkou na rohu). „Kdyby ti bylo 35 a chtěl ses ženit, tak ti řeknu:'Jo, jdi do toho.'“ Což je na jednu stranu dobrá zpráva, ale na tu druhou … ááá!
Dík všem!
Kluci, musíme se zas sejít.
Busem domů (jak já to mám na tý koleji rád … opravdu doma). (Právě činím nesmyslný skok v čase, důležitý pro další naraci). Po návratu z Hanoje mě (ve zdevastovaným stavu, neschopného odporu) oslovila/ulovila Kim a že jako budem kamarádi (tj. tady normální) a já že jo, a že musím jít, protože mi je zle. Nevyšumělo to (jako v mnoha jinejch případech). Naučila mě jezdit na motorce, posunula mojí vietnamštinu, ale pusu mi nedá v žádným případě, protože jí nemiluju (ač na mě celý dny šahá a tulí se ke mně; příště snad budu lhát). To je trochu problém, kamarádit se s klukama je jedna věc, ale s holkama to nemám rád. Totiž kamarádství s holkou bez lehtivýho pnutí není kamárdství a s ním, počkat! vlastně taky ne. Nechápe/nechce chápat.
Už odjela domů (350km ~ 10h na fichtlu se dvěma batohama a kufrem) na Tet. Dobrý, klid.
Anyway .. teď se konečně dostávám k tomu „důležitému“ (je čas nasadit – alespoň na jeden odstavec – spisovnou češtinu – běžně používanou v sociologickém diskurzu). Na úplném začátku pobytu jsem nerozuměl vůbec ničemu a byla to svým způsobem krása. Zoufale jsem se potřeboval dostat se svojí vietnamštinou na úroveň, která by byla dostačující pro to, abych se o sebe mohl postarat (k tomu vietnamština není potřeba, ale já to vnímal jako nutnost). Tak to už je hotové. Chtěl jsem skrze tohle základní porozumění proniknout do hlubších (ne-zjevných) sociálně-politicko-psychologických vrstev místní společnosti (ehm). Chtěl jsem být součástí. Jenže pak se „to“ stalo. Místní modus vivendi začal nabírat konkrétní podobu a já zjistil, že jediné co chci, je říct kamarádům, že půjdu na chvíli sám ven, dám si nohy nahoru, otevřu pivu, zapálím cigáro a budu koukat na měsíc. Ale to nešlo a tehdy jsem pochopil.
Bylo to takhle:
Víkend s dobrovolnickou prací – je tak moc dobrovolnej, že se ho účastní všichni oslovení. Táhnem se na severo-západ města (všichni najednou v jednom mhd autobuse, zvracení a tak), tam v největším vedru navštěvujeme starší lidi a rozdáváme symbolické dárky, popíjíme čaj ... Docela dobrý, kdyby nebylo to vedro a tak strašně moc tam všude nesmrděla ta skládka. To je dopoledne. Odpoledne vyrážíme do místní školy (základky), vypadá to na neutěšenou nudu, chci si lehnout a spát. Smůla Ondřeji – prosimtě, co kdybys obešel všecky třídy a řekl jim pár slov, mají zrovna hodinu angličtiny. Nó, tak proč né, žejo … jako dobrý, nikdy jsem to nedělal … zpívání před bandou děcek mi hodně jde. Po hodině a 6 třídách si s pocitem „dobře odvedené práce“ (skutečně, to je v téhle zemi hodně důležitý pocit), dopřávám skleničku místní filtrované vody a usedám na lavičku. Děcka štěbetají, všude čilý ruch, jednoduše škola, ach. Když v tom se odnikud vynoří Kim a že se mnou potřebuje mluvit.
„Poslouchej … ty a já tady nemůžeme zůstat, říkali, že seš bílej Evropan, takoví tady nemají co dělat, moc se omlouvám, je mi to trapný, ale musíme jít, vrátíme se až to skončí – až bude tma.“ A všecko zůstalo stejný, podle ničeho bych nepoznal, že už tam nejsme vítaní a jakoby se z těch barevně pomalovaných zdí nesl tlumený smích.
Tím to začalo a pak už se mi kombinace únavy a společenských norem starala o nezapomenutelný zážitek. Chci si lehnout na lavičku a relaxovat – ne, protože to pobuřuje. Chci si s klukama kopat (něco jako hakis, místní klasika), po chvíli nás pacifikuje, že se to nehodí (protože probíhá stupidní show pro děcka; stupidní podle toho jak to vypadalo, možná to bylo dobrý, ale já vůbec nerozuměl/nechápal), chci fotit – ne, protože děti pak neviděj. Chci se jít sám projít – ne, protože je to very dangerous a tak pořád dál. Už nechci nic jiného, než se složit v pagodě na dlažbu a spát. Ale ne …
Vietnam přejímá prvky západní kultury (bohužel povětšinou ty, které si to nezaslouží), ale zároveň nepřipouští odlišnost v rámci skupiny (pokud se dostanete dovnitř), ani na záchod si nedojdete bez toho, aniž by vám za zády stál celý gang.
Jinak stále probíhá quest za easy-girl (to je ta, která rozumí mým záměrům, mojí situaci). Totiž jsou tu tři skupiny holek. Láska a svatba/Sex za peníze/A pak ta třetí, zatím hypotetická - easy-girls.
Fotky jsou.
Ty první 4 fungují (Nový rok, ráno), zbytek je neinspirovanej dokument.
Dost toho nafotila Kim, zas hlavně dokument.
Ticho už!