Nui Ba Den

Tenhle výlet pro mě měl tři zásadní momenty. Zbytek bylo chození  a ježdění busem/na motorce, o tom by se toho dalo napsat dost, ale to může udělat někdo jiný.
Kdo chce na Nui Ba Den, ten se tam dostane.

Prvním momentem byla návštěva prostor kolem nejvzdálenější pagody, druhým čekání na jídlo/spaní, třetím moje karate.

1. 1) Ve Vietnamu mají talent na zabíjení duchovna kýčem. Nevím proč jsou v každé pagodě neony, plastové židličky, blýskavé tretky a jiné nesmysly. Nechápu to. Jakoby to místo nebylo dost samo o sobě, je potřeba to nějak vyšperkovat. Židličky svatostánek nedělají čím je, jasně, ale plno těch míst jednoduše nefunguje, nic z nich není cítit - tam, kde by to mělo být. U „oltáře“ je ticho, ale na nádvoří to „teče“. O to větší překvapení pak je, když člověk někam přijde a ví, že to je "ono". K tomu se nedá moc říct, jsou místa a Místa. Ještě jednou se sem - k nejvzdálenější pagodě - po západu slunce vracím s pocitem, že jsem tu něco nechal (nebo si odnesl něco, co mi nepatří?). Mnich se mě ujímá, povídáme si (občas stejnou, ale povětšinou každý jinou řečí) a pak už se jenom smějem, pijem místní filtrovanou vodu, jíme ovoce a durianový koláč, v přístavku u pagody koukáme na televizi (závody v plavání) …
   2) Chtěli jsme na kopec hned v sobotu a ještě večer se vrátit zpátky do Tay Ninhu (hlavní město provincie) a někde tam přespat, v neděli se porozhlédnout po okolí. Tak dlouho procházíme mezi domky (rozumějte: pagodami), až je jasné, že už nikam (ani nahoru ani dolů) nepůjdem, až je jasné, že se nám nikam pryč už nechce. Že tohle je to místo, kde chceme být a kde bychom měli být. Vietnamec (spoluležec) se mi později svěřuje, že sem jezdí každý rok, protože tady na všechno zapomene, protože tady je všechno jinak. Má pravdu, všechno je stejně a přitom zásadním způsobem jinak. Připadá mi to samozřejmé – jako všechno tady.
   Motáme se kolem jídelny, házíme dobrovolný příspěvek do kasičky (v tomhle komplexu jsou všecky zásadní věci kolem pagod za dobrovolný poplatek – záchody, jídlo, vonné tyčinky …), sedíme na lavicích, čekáme, starají se o nás (občas) usměvavé paní a pánové a topíme se v jídle. Podaří se nám (Holkám teda, já jsem, když jsme spolu, línej s místníma rozmlouvat – neže bych nemohl, ale nemusím. Ach.) domluvit si nocleh – na rohoži v místnosti pod střechou nad jídelnou. Poutníci na rohožích podél stěn, někteří v houpacích sítích, mnich sedí v meditaci, tlumený hovor, šustění karet, vzdálené pleskání kapek deště, ještěrky na stropě a samozřejmý pocit posvátna. Zavíráme oči k těm třemčtyřem hodinám spánku.
   3) Po třetí ráno začne kdosi pravidelně rozeznívat zvon a lidé vstávají; kolem čtvrté jsme na nohou i my (jako jedni z posledních). Místnost nad jídelnou (a vedle ní) je zřejmě rezervovaná pro nejhorlivější, protože všichni ostatní ještě spí. Holky padnou do rukou potulnému mnichovi a absolvují s ním kolečko po všech pagodách (krom té „nejzásadnější“ - viz. dříve), já se po reiki dekuju ke koupelnám, o pagody a modlení nemám zájem, nerozumím tomu, nevím jak se to dělá (a proč zrovna takhle a ne jinak), je mi to v téhle podobě cizí. Chci být sám. Stoupám k soše ležícího Buddhy, je tam krásně tma, měsíc  tlumeně svítí, nikde nikdo.
   Nepozdravím (fyzicky; ale vnitřně funguju, poznámka: kdybys fungoval, tak pozdravíš!) při vstupu do "dojo", protože nevím, co přesně a jak (a jestli vůbec) hodlám dělat ... z protažení a dejchání se později spontánně stane půlhodinka s Hangetsu (kdo neví, gůglí a čte mezi řádky, bere videa s rezervou, nebo se staví v matsu). I přes chyby je to výborný - do doby, kdy mi dojde, že jsem docvičil, pozdravil (sic!), ale ono je to rozbitý. Fyzické rei totiž patří do páru - při vstupu a při výstupu, na začátku a na konci. Jinak to nefunguje.
   Zbavím se těch zpropadených mravenců, obuju sandály, sejdu zpátky do komplexu chrámů, napiju se a vnímám, co mi běží hlavou. Ani perfetní věci nejsou perfektní nebo jsem byl prostě línej, nedůslednej?
   Ještě jednou napít, zpátky nahoru, rei, Hangetsu až do svítání, rei.
   Tak.

Na tomhle výletě jsme byli před týdnem a já to zveřejňuji až teď – co čtete je třetí  a jediná "kompletní" verze. Nechával jsem to zrát. Zkuste číst mezi řádky, není nic, co bych o tom víkendu mohl přímo říct.

Stál jsem u zábradlí na Místě a rozjímal o všech lidech, kteří se sem nikdy nedostanou a o tom, jestli je potřeba tady být – jestli je to k něčemu.

Jestli „to“ je, tak přece pro všechny a všude. Proč tedy chodit sem? Co jsou tahle místa zač? V čem je jejich hodnota? Když „to“ někdo najde tady, udrží to pak venku? A když ne, tak co to znamená? A když jo?

Podívejte se na fotky – je jich hodně -  holky na mě trochu zatlačily, ať toho zveřejním víc.
Dvě galerie – domečky a procházka na vrchol.

Za několik hodin vstáváme a jedem na výlet do delty Mekongu. Jenom ochutnat, na jeden den.

Až mi tady skončí škola, chtěl bych tam na delší dobu.

Jó … nacvičujem na módní přehlídku (6. prosince). To bude hodně veselý.