Představuji si Svět a vidím nás: Chodíme ke každému jinému obráceni tou stanou, kde jsme byli popsáni a tvoříme proto sféru.
I stane se, že vědomí (snad s podzimem?) pustí listy a dovnitř, před zraky všech, bude se jeden snášet, barevný a pokrytý symboly. Nesčetná ústa rozevřou se údivem: "Ta svoboda, ta krása!" List však už bez vědomí prostorem dějin cestuje, tu k severu, tu k východu.
Vně sféry (z druhého listu) povstává stádo mořských koníků a žene medůzy leskem delfíniho oka, na jehož dně zeje otevřené okénko vědomí: již je bez listů, bez toho, kde muselo snášet psaní jiných, i bez toho, na který samo chtělo psát.