A slezl do sklepa na nástupiště. Cestou se to ve mě vařilo, jak je ten kov a světlo a všude studeno, značky a hlášení, technologie. A přitom! Stačí slovo s kýmkoli místním a je to úžasný.
Byl jsem tu ráno a skrz pokleslý mraky na mě oknem vláčku postupně vykoukly moderní hranaté budovy lehkých tvarů a četných oken.
Toulal jsem se městem a protože bylo ráno a většina turistů ještě spala, tak jsem všude potkával hlavně místní - na cestě do práce, jeli na kole a povídali si s kamarádem vedle nebo na telefonu. Jo, tihle cyklisti jsou nebezpečnější než auta, který (oh opravdu) v centru skoro nejezdí ... co tu ale jezdí jsou náklaďáčky všeho druhu od popelářů přes zásobování až po vehikl počišťovačů. Fakt, všechny tvary a barvy, kterých náklaďáky můžou nabýt.
Lidi jdou do práce nebo už pracují a snad všichni se usmívají a dělníci zvlášť. V čistých montérkách a na nablýskaným bagru/lodi/dodávce někam letěj jako králové.
A ostatní mají všichni skoro stejná kola a nikdy není jasné, jestli na nich umějí jezdit nebo ne ... pomalu a rychle, trhaně - člověk ve společenském oblečení jede na kole a už už mě má a v tom jinej chlapík hned vedle nás uklouzne na louži oleje, o které už každý věděl, počišťovači už ji měli zaměřenou, vsadím se, že o ní byla zmínka i v news gůglu.. Chlapík ale nedával pozor a tak teď leží se zády napůl na obrubníku.
A už je tady sanitka a chlap najednou chodí a směje se, tak já taky jdu a zas je kolem víc lidí a všichni, ač neumí snad ani chodit ani jezdit na kole, tak se někam sunou a vědí jak se věci mají a zapadají do škatulek s nápisy: student(ka), manažer, umělec, dělník, důchodce. Dokonale korektně a v souladu se svojí uniformou (postoj, grymasa, oblečení, mobilní telefon, kolo/batoh) se pak i pohybují a žijí. V tomhle městě, kde po ránu v centru není nic co by někam nepatřilo, co by nebylo normální a klasifikovatelný.
Jsme tam takhle na ulici a nevím jestli to vnímají jako já, ale byl jsem opravdu šťastnej z toho kolik dobře naladěnejch (a často do sebe zahleděnejch a nepozornejch) lidí tady najednou všude chodí a je.
Přišlo mi, že Amstr ve svém centru nenechává volné místo, že všude něco je a všechno něco dělá a má specifickou funkci. Snad i barvy triček musej ladit s omítkou domu na nábřeží.
Jak jde čas už to beru jako normální věc - místní lidi jsou dobrý, usmívají se, mluví hezky, pomůžou ... na druhou stranu snad každej turista vypadá jako narkoman nebo sexuální predátor.
Já teda taky někdy kolem deváté ráno seděl před coffee shopem na lavičce v oblaku dýmu, ale přece!
--------------------------------------------------
Snad je to všechno připravený už dopředu - co budou lidi chtít, čeho dosáhnou, jak budou žít. Jakoby ten recept, ta formulka o životě byla za všema úsměvama už hotová. Jednoduchej úsměv a teď je přilepenej zevnitř na obrazovce monitoru. Je to pravda, že je tu ten život takovej dobrodružnej podnik s bezpečnostními pásy a pravidlama, který (jak říkáme) osvobozujou a lidi jsou pak, přesně jak maj být - skutečný a šťastný?
Jak je absurdní tohle město v porovnání s třeba Saigonem, jak je absurdní, že jsou si všichni ti lidi tolik podobný a přece maj tak jinej úděl.
Snad štastnej Amstr konečně zabil moje přesvědčení, že lidi jsou lidi a nesou si v sobě všecko, že jsme taková chodící možnost - jak pro dobro tak zlo. (Zvolil jsem tenhle pár. Jenom tak! Mohl jsem zvolit jinej, je to jedno.)
Znamená to, že člověk je především šance pro něj i ostatní a že nám nikomu není nic cizí, že všecky vlastnosti, všecky pocity a všecky akce jsou vlastní každýmu jednomu člověku, že jsme takový sobě si podobný nádoby potenciálu.
Proč to Amstr zabil? Protože to tady ráno vypadalo, že lidskej život je jenom radost, krásno a pohoda. A snad to je i pravda? A co to pak znamená pro mě? Je možný, že lidi můžou být stopro "ok"? Nebo je to zlo jenom druhá polovina obrazu, kterou není tak snadné vidět? Smutek, násilí, nejistota, vykořeněnost, odcizení - snad tady neexistují? Nebo jenom čekají doma, až na ně nikdo nemůže?
A co když to moje přesvědčení funguje, ale už je sevřené jiným měřítkem? Společnost mohla dospět tak, že vzdálenost mezi maximálními hodnotami "dobra a zla" je menší až do té míry, že při normální oscilaci mezi krajními hodnotami (dobrý/zlý) nejsem z vnější schopnej pozorovat jakékoliv změny a lidé jsou oficiálně šťastní někde uprostřed.
V praxi je možný, že jsme prostě ztratili kontakt s tím potenciálem, který nám tou celostí byl vlastní (všecko dobrý i zlý, stejnou měrou) a jsme místo touhy po (třeba) "naplnění" vedeni snahou o (třeba) "splnění" požadavků doby/společnosti/módy ...