Mui Ne, laskavá samozřejmost

Čtvrtek večer, ne, pátek ráno, ne, pátek odpoledne, ne, sobota ráno, jo! Blížil se termín slavností ve škole, tak se zkoušelo víc a víc. S holkama jsme dohodli odjezd k móři na čtvrtek večer, ale několikrát jsme to kvůli zkouškám odkládali …

už jsem byl rozhodnutej jet sám v pátek večer, ale nakonec jsem se trochu prospal a jeli jsme spolu v sobotu ráno.

Mui Ne – na první pohled nic zvláštního. Moře, domečky, kopečky. Nic moc z toho netáhne. Koupání dobrý. Tři lidi, deset minut ve vodě, sedm zásahů od medůz. I přesto si vodu užívám … už ani nevím, kdy naposled jsem byl u moře (asi se mi nechtělo?). Vím, že jedu domů hned v neděli v poledne (holky až v po ráno), tak musím zvažovat, kam jít a co podniknout (jestli vůbec něco). Mám kliku, kousek od bungalovů pramení říčka, je to jasný. Ještě večer se tam vydávám, chci něco málo nafotit. Hned se mě chytá malej kluk a ukazuje mi cestu (neže by to bylo potřeba), po chvilce mě zaujmou písečné duny tvořící levou stěnu kaňonu, kluk se mnou vyleze nahoru a furt mi ukazuje nějaké věci a upozorňuje mě, abych si „take a picture“, říkám mu, že ne, že mě to nezajímá, těžko se mu to chápe. Po chvíli (když mu dojde, že ho nepotřebuju a že tam asi budu dýl), si řekne o peníze a že odejde, chvíli mě rozesmívá svým smutkem a hrdostí. Chce 20, já říkám 5 (a ještě můžeš být rád, nikdo se tě neprosil), zlobí se, přihodím na 7 a dávám mu to, je uraženej, bere si peníze a dává je pod kámen, že to jako ne … tak se seberu a jdu pryč … vybírá je z pod kamene a s nadávkama na hlavu všech Čechů utíká zpátky k říčce. Pak konečně v klidu fotím, slunce zapadá; trocha krt na poušti a hurá zpátky za holkama. No, jdu sto let po pláži (jsou vlny a párkrát se „koupu“ v oblečení - s telefonem, foťákem, pasem, penězma, lístkama na bus a tak), dojde mi trpělivost, nasednu k xeómovi a že Pogo bar a on jasně: za 50, vtipálek, víc jak 10 ani náhodou. Souhlasí a vysazuje mě o 500 metrů dál. Tolik k výhodnému obchodování. Pak už jenom jídlo a drogy. Cestou domů kupujem od jiného xeóma pytel až z Kambodži (což byl hlavní claim při vyjednávání o ceně, natáhnul mě jenom středně). Dobrá noc.

Ráno vstávačka po 4té, abych byl na duně před východem; a v kaňonu ve chvíli, kdy se slunce vyhoupne nad protější kopec. Po noci jsem vyprahlej a hladovej (došla nám voda i jídlo, tradičně), mi to jde tupo, ale bylo i krt – takže to nemohlo být tak špatný. Toulám se venku několik hodin, k pramenům stejně nedojdu, balím to ve chvíli, kdy potok začíná být hluboký (a už se trochu žízní/hlady motám :)) – nemám chuť se zas koupat (holky o den později nekompromisně dobrodily až na konec, aplaus! :)).

Tyhle víkendové akce mám rád, akorát mě ničí ta jejich rychlost. Chtěl bych to jinak, ale zápolím s tou možností – s tím, že holky tam jedou, tak proč nejet s nimi, vrátit se tam můžu sám. Jakobych ale podvědomě cejtil, že sám bych tam nejel – protože by se mi nechtělo. Žiju na koleji v cizí zemi, učím se jazyk a vůbec a tak nějak mi to stačí. Kdybych žil v Mui Ne, tak budu tam a ne jinde. Což mě přivádí k myšlenkám na cestu domů, už je totiž pomalu čas začít schraňovat informace (o trase, vízech, počasí).

Často na to myslím, na to, jak se mi nechce – nejenom zpátky, ale hlavně, jak se mi nechce podniknout tu Cestu. Ale to už je mimo chtění a nechtění. Sem jsem taky „nechtěl“.

Asi bych to měl vysvětlit, co? Sám sobě vysvětlit.

Akce Vietnam začala někdy minulý podzim. V době, kdy jsem nemohl lézt, ve škole nebylo co dělat (rozumějte: nic, co by mě zajímalo; nic skrze co bych se chtěl (a mohl) posunout). Moje dny se točily kolem večerních tréninků krt. Vykrystalizovala (ne)potřeba změny – ne že bych jí sám chtěl nebo potřeboval. Ne, pocit jako bych o tom ani nerozhodoval. Začal jsem hledat možnosti a na přelomu roku už měli na DZS všechny podklady a já čekal na výsledky výběrového řízení. V tuhle chvíli jsem už věděl, že pojedu – ač to nedává smysl, protože jsem to vědět nemohl … zvláštní klid mě osvobozoval pro veselé starosti se zařizováním. Když mi o pár týdnů později přišly výsledky, bylo to samozřejmé, jasně. Rozjelo se kolo jednání s Vietnamci – objektivně totál beznaděj, univerzity neodpovídaj, a když už, tak záporně, případně píšou jedno a myslí druhé; ve skutečnosti na tom vůbec nezáleželo, protože už to bylo hotový dávno předtím. Takže když mi konečně po měsících přijde akceptační dopis, je to samozřejmé, bez překvapení nebo (větší) radosti. Jenom lehounkej úsměv – asi jako když se večer podívíte na počasí – ráno má pršet – o pár hodin později vstanete a ono prší ... a pořád dál dokola.
A uprostřed toho všeho, v dubnu, mě nad těstovinama ve vyhřátém bytě napadlo, že bych domů mohl jet po zemi. Uú, jeden z těch nápadů, které dávají směr dalšímu konání. Jeden z těch, které se pořád dokola připomínají. Hozená rukavice mého alter.

Zpátky na Zem, v úterý jsme konečně sfoukli fashion-show, zpívání, bubnování a tak. Den mezinárodního studentstva proběhnul hladce, kazili jsme jen lehce. Po odpoledni v beauty salůnu to ani nemohlo být jiné, že? Holkám to seklo (ano, jako vždycky, pochopitelně:)).

Teď je neděle večer a končí nám náš víkend zábavních (vodních) parků. Jak tohle běžně nemusím, tak jsem si to vychutnal. Totiž posledních 14 dnů vůbec nestíhám - školu, fotky, blog, lidi. Jediný, co má stálé místo je krt a věci kolem něj ... vyhradil jsem si na práci čtvrteční odpoledne, ale to nešel internet, v pátek jsem usnul a pak "musel" jít skákat - takže sobota byla jasná - bude se makat. Jenže pak přijde holčičí návrh - jde se do vodního parku ... ani nepředstírám odpor, všeho nechám a jedu, málem doma zůstane i ručník a plavky. Říkám tomu aktivní odpočinek.

Včera bylo zatmění měsíce (a krásná korona), koukali jsme tak dlouho, až naštěstí přišly mraky a my mohli jít spát.
Dneska je kolem měsíce kruh přes půl oblohy (halo?).

Fotky:
Mui Ne
Šou a voda
Zas je jich o něco víc. Některý se mi líbí - náladou - ale ta technika! občas neumýslně uřezaný uši, ruce; křivej horizont apod. Omlouvám se.